skoro dvacetpět

Je mi skoro 25.

Problémy s jídlem mám od chvíle, kdy jsem byla schopná vnímat sama sebe a svoje tělo. Takže nějakých 20 let? Možná dýl?

Pamatujete si, jak jste se svým sourozencem prali o to, kdo dostane větší zmrzlinu? Větší kus koláče? Víc džusu?

Tak já si už jako dítě vybrala porci, kde bylo jídla míň.

Už jako dítě jsem si zvládla spočítat, kolik toho mám a nemám sníst.

Zakazovala jsem si sladkosti, tučná jídla... Hlavně ale moc jídla.

Tenhle příběh by vydal na knihu.

Co je ale horší, že si uvědomuju, jak moc mě to ovlivňuje doteď.

Je mi skoro dvacet pět. Sakra. Jsem už docela dost stará na to, aby to bylo pryč ne?

Jsem dost chytrá na to, abych byla schopná si všechno racionálně vysvětlit, spočítat, odůvodnit.

Ale?

Ale pak je tady moje emocionální já. Ani nevím, proč mu tak říkám.

Emocionální část mě, která strčí moje racionální já během vteřiny do kapsy a rozhodne, co a jak bude.

Není to část mě, která by byla hezky emocionální - spíš naprosto iracionálně řekne, jak se mám cítit ohledně svého těla. Prakticky vždycky je to: jsi tlustá, tady máš špek, běž si stoupnout na váhu.

Ale taky naprostý kraviny jako: tady máš pupínek, tady ti vypadnul vlas - za chvíli budeš plešatá, proboha koukni se na svoje obočí - na ty tři chlupy, podívej se na svoji druhou bradu, podívej se na ty ošklivý nehty, který si ani nedokážeš nalakovat...

Nejhorší na tom je, že já jdu a na tu váhu si poslušně stoupnu jako nějaká školačka.

Byly dny, které se celé točily jen kolem toho, jaký pitomý číslo se tam objevilo.

Bylo tam o 0,1 víc než včera a byl problém.

Bylo tam o 0,1 méně než včera? Jen tak dál.

Chápete, jak je to absurdní?

Já taky.

A nemyslete si, že jsem to neměla naprosto dokonale vymyšlený.

Doma jsem se nešla ráno ani napít, aniž bych se nešla ráno zvážit - ve stejným čase, na stejnou váhu, nahá.

Co když byl zrovna někdo v koupelně?

Přešlapovala jsem tam tak dlouho, dokud nebyla zrovna tahle jedna volná. (A to jsme měli dvě koupelny.)

Při tom jsem moc dobře věděla, jakej je to všechno nesmysl.

Takových myšlenkových pochodů bylo a je v mojí hlavě pořád neuvěřitelný množství. Možná už ne tak striktních, ale pořád mi každý den běží v hlavě.

Je mi skoro dvacet pět.

Přestane to někdy?

Ležím v nemocnici a nikdo neví, co mi vlastně je.

Mám pořád průjmy a je mi na zvracení.

Už to trvá strašně dlouho.

Zhubla jsem už šest kilo.

Když jsem si musela stoupnout na váhu a viděla tam to magický číslo, moje srdce zaplesalo.

Proboha.

Moje racionální já mi nafackovalo.

Moje emocionální já vyskočilo štěstím do stropu.

Chce mi brečet, protože moc dobře vím, že tohle všechno, co tady píšu, je jen špička ledovce.

Je mi skoro dvacet pět. Jsem doktorka sakra.

Zbavím se toho někdy?!

Zvládnu se někdy normálně najíst?

Bez výčitek?

Prosím?