*mlčím a čekám na odpověď terapeutky po tom, co jsem hodinu brečela a snažila se ze sebe dostat všechno, co se mi posledních patnáct let stalo
terapeutka: No to se nedivím, že jste zvracela. Ten život byl vážně na blití.
Získat odkaz
Facebook
Twitter
Pinterest
E-mail
Další aplikace
Komentáře
Populární příspěvky z tohoto blogu
moje terapeutka: Dostává se vám podpora od rodiny? No... Moc ne. Doma to vypadalo nějak takhle: Co ti bylo? Proč jsi tam byla? Tos nemohla zavolat? Vždyť jsi tam měla telefon... *vyloženě nepříjemnej tón už ve dveřích Měla jsem tromboflebitidu. A proto jsi tam skončila? To asi těžko. Proč jsi nezavolala? Neměla jsem telefon... No ale to asi ne celou dobu ne? Určitě chvíli jsi ho tam měla. Hm... Tak co se stalo? Co bude teď? Nebylo mi dobře. Měla jsem těžký období. Těžký období máme občas všichni a neskončíme tam. Všechno se dozvídáme z druhý ruky a připadáme si jako blbci... ________________________________ Místo toho by bylo fajn slyšet: Jsi v pořádku? Můžu pro tebe něco udělat? Pokusíš se mi to vysvětlit? Pomohlo by ti něco? Jak ti je? Doopravdy? ...
Přemýšleli jste někdy nad tím, co by se stalo, kdybyste se pokusili zabít a ono by se to nepovedlo? Po chvíli už mi bylo jedno, kolik prášků jsem spolykala. Mohlo jich být tak okolo padesáti až šedesáti. Nevím. Zavřela jsem oči a cítila, jak se po celém těle začínám třást. Usnu a už se nikdy nevzbudím. Říkala jsem si. Po tváři mi stekly poslední slzy. Bude mi lépe. Odpusťte mi, prosím. Už jsem to nebyla já. Byla to nějaká jiná holka než já. „Jednou bude zase dobře.“ Poslední slané slzy, poslední pohled do zrcadla, poslední jizva na zápěstí, poslední nádech. Poslední vzpomínka na život. Tma . Vzbudila jsem se mokrá, nejspíš se mi pod náporem léků uvolnil močový měchýř. Celý svět se okolo mě točil. Musím to říct tátovi, v tomhle stavu do školy jít nemůžu – proběhlo mi hlavou. Tma . Výpadek. Ležím v sanitce a mrznou mi nohy. Hlava se mi pořád točí. Nade mnou se sklání sestřička, ale já nejsem schopná rozeznat její tvář, celý svět kolem mě je rozmazaný, bolestivý. Vážně jsem pořád tady? Ne
Budu lehce sarkastická. Jinak to neumím. Pokud se to někomu nelíbí, nechť zavře tuto stránku a dál ji nečte. V pondělí rodiče nedorazili s dítětem na sál, protože ráno zapomněli, že nemá snídat. V úterý už dorazili. Ale tříleté dítě podle rodičů nevydrží v noci bez jídla a pití. Takže mu v noci dali párek. Housku. A to samozřejmě musel zapít. V čem je problém? Před celkovou anestezií nesmíte od půlnoci nic jíst a pít, je to v rámci prevence vdechnutí žaludečního obsahu do plic. A to nechcete. A teď si představte situaci, jak vám rodiče tvrdí, že dali v noci dítěti párek. :D Já mám spoustu otázek: Byl s horčicí? Kečupem? Na tácku? Byl teplej nebo studenej? (Neptám se na nic z toho nahlas, jen vnitřně.) Třešnička na dortu byla, že prosili sestry na sále, aby jim daly kontakt na vedení. Chtěli by totiž hospitalizaci a parenterální (do žíly) výživu přes noc, aby nebylo jejich dítě hladové a běsné. Takhle jednoduše (výživa do žíly) to nefunguje, ale neva. Jestli přijdou potřetí nevím. :D
Komentáře