historky z nemocnice 1

Budu lehce sarkastická. Jinak to neumím.

Pokud se to někomu nelíbí, nechť zavře tuto stránku a dál ji nečte. 

V pondělí rodiče nedorazili s dítětem na sál, protože ráno zapomněli, že nemá snídat.

V úterý už dorazili.

Ale tříleté dítě podle rodičů nevydrží v noci bez jídla a pití.

Takže mu v noci dali párek. Housku. A to samozřejmě musel zapít.

V čem je problém?

Před celkovou anestezií nesmíte od půlnoci nic jíst a pít, je to v rámci prevence vdechnutí žaludečního obsahu do plic. A to nechcete.

A teď si představte situaci, jak vám rodiče tvrdí, že dali v noci dítěti párek. :D

Já mám spoustu otázek:

Byl s horčicí? Kečupem?

Na tácku?

Byl teplej nebo studenej?

(Neptám se na nic z toho nahlas, jen vnitřně.)

Třešnička na dortu byla, že prosili sestry na sále, aby jim daly kontakt na vedení. Chtěli by totiž hospitalizaci a parenterální (do žíly) výživu přes noc, aby nebylo jejich dítě hladové a běsné.

Takhle jednoduše (výživa do žíly) to nefunguje, ale neva.

Jestli přijdou potřetí nevím. :D

Moc se omlouvám, ale už se celý tý situaci směju asi po dvacátý a furt mi ta představa párku na nočním stolku přijde víc a víc zábavná. :D

Další dítě (ten stejný den) maminka během čekání zvládla nakojit.

Byla samozřejmě překvapená, že holčičku ARO nechtělo uspat, když doslova před pěti minutama se ládovala mlíkem. Jsou jí tři, ale nutně si musela cucnout. Na uklidnění přece.

Mateřské mléko je totiž taky jídlo.

Když už jsme u toho mlíka. Jeden den na žurnále (pohotovosti) jsem ošetřovala skoro tříletého chlapečka. Urazil si zub a ten byl jednoznačně na vyndání.

Ptala jsem se maminky na anamnézu (jestli se chlapeček s něčím léčí, bere léky, má nějaké alergie...), otočila se k počítači a během dvaceti vteřin zapsala anamnézu. (Píšu skoro stejně rychle jako mluvím.)

Když jsem se otočila opět na maminku s dítětem na křesle, dítě si vesele cucalo z prsu.

Prostě regulérně vytáhlo mámě kozu prso a začalo popíjet? (Sát?)

Nějak nejsem na tyhle situace ready.

To, že někdo kojí na úřadě, mě nijak nepohoršuje. Ale na tom zubařským křesle by si to mohli odpustit. U skoro tříletýho dítěte.

Neřekla jsem na to nic.

Jen ať mi podepíše souhlas s vyndáním zubu a jdeme na to.

Samozřejmě jsme se neobešli bez hudebního doprovodu, který byl slyšet na druhé straně nemocnice.

Moje hodinky už zase hlásily, že budu mít poškozený sluch.

Chudinky moje.

Občas to podle toho řevu vypadá, že těm dětem amputuju ruce a nohy zaživa.

Když přišla druhá matka, která začala na křesle kojit čtyřletý dítě, které se k nám dostalo pro nespolupráci a zkažené zuby... Už mě to ani nepřekvapilo.

"A jak je to možný, že se mu ty zoubky samy takhle odvápňují?"

Vysvětluju, vysvětluju, vysvětluju.

Nevím, jestli to k něčemu je. Ale aspoň se pak na sebe můžu podívat.

Výsledek: do celkovky a zuby vyndat (už není co zachraňovat).

Většinu času se mi zdá (možná fakt jenom zdá), že mě rodiče aspoň poslouchají.

Občas ale...

Mi tvrdí něco jako:

"Nooo, už moje první dítě mělo takhle zkažený zuby, taky mu všechny vyndaly v celkový anestezii... My to totiž máme geneticky, víte?"

"Ty zuby mu už ale zkažený narostly!"

Plot twist.

Ne genetický to není.

Ne nenarostly mu zkažený zuby.

V takových chvílí se snažím zachovat své psychické zdraví. Usměju se, dopíšu zprávu, dávám razítka, odevzdávám zprávu a jdu na koláček. (kecám, koláčky jím jen výjimečně když mám těžký den)

(což je skoro každý den)

(ale koláčky fakt jím jen výjimečně!)

Pokračování příště.