Jsou dny, kdy přijdu domů a brečím. Brečím, protože nejsi. Se mnou. Občas si obuju boty a běžím. Běžím rychle, rychleji... A běžím tak dlouho, dokud mě nebolí plíce, dokud mě nepálí nohy a dokud v puse necítím krev. Běžím za hranou. Běžím a bolí mě úplně všechno, ale pořád ta bolest není dost silná na to, aby mě přestalo bolet být bez tebe. Aby přebyla tu ztrátu. Aby přebyla bolest, kterou celý den cítím. Běžím tak dlouho, jak dokážu, stejně nakonec propuknu v pláč. Lidi kolem na mě zírají, ale je mi všechno jedno. Chybíš mi.

Vzkazy, co jsem psala... Zmizely stejně rychle a bez povšimnutí, jako zmizím jednou já. Najednou. Z ničeho nic. Bez jediného slova. Aniž by si kdokoliv všimnul.

 Byla doba, kdy jsem chtěla mít hlad. Byla to určitě forma sebepoškozování, která fungovala skvěle. Byla ale i doba, kdy jsem hlad mít nechtěla a měla. Paradox, že? Začalo to na gymplu, kdy jsem měla dlouhé a náročné tréninky několikrát týdně. Cesta na trénink mi pěšky (za deště, v zimě, ve tmě, ve vedru, vždycky...) trvala tak půl hodiny. Dvě hodiny trénink. Půl hodiny domů (do kopce). Dorazila jsem většinou kolem půl devátý a měla hlad, protože před tréninkem jsme alespoň dvě hodiny nemohli jíst, abychom se nepozvraceli. Přišla jsem domů a doma v lednici byly kyselý okurky a mrkev. To byla jistota. Ale žádný vejce, šunka, sýr, pečivo... Často jsem večeřela jogurt s marmeládou nebo právě ty kyselý okurky (ty byly moc fajn na prázdnej žaludek). Prosila jsem tátu, aby dojel nakoupit, ale vždycky přišla jen kritika, jak všechno strašně rychle sežereme a hádka. Hádky mě vždycky vyždímaly. Měla jsem pocit, že jsem doslova nejhorší dcera na světě, protože akorát někomu přidělávám práci ...

  Nemám slova pro to, abych dokázala vysvětlit, co se děje v mojí hlavě. Vlastně si ani nejsem jistá, jestli by to někdo pochopil. Jestli by to někdo chtěl chápat. Nemám dostatek slov pro to, abych dokázala slovy vyjádřit, jak mě každej jeden den strašně bolí. Jak moc si přeju sobecky všechno skončit, odejít a nikdy se nevrátit. Víš, co myslím. Moc dobře to víš. Až moc dobře. Zabránil bys mi v tom? Mělo by to cenu? Má můj život vůbec nějakou cenu? Mám tolik otázek. Žádný odpovědi. Tolik nevyřčených otázek. K čemu by to vůbec bylo, kdybys tomu zabránil? Ta stejná situace v mojí hlavě by se objevila zas a znova. Zas a znova. Po miliontý prohraju sama se sebou. Svůj vnitřní boj. Souboj. Já nechci prohrát. Nechci. Ale prohraju. Zase. Zase vymyslím další způsob, který ale není jistota. A tu už tentokrát chci.

Kéž bych tě dokázala vymazat ze svého života stejně rychle... Jako jsi vymazal ty mě.

možná sis toho nevšiml... ale Země se otočila 41krát od chvíle, kdy jsme se naposledy viděli Země se otočila 15krát od chvíle, kdy jsem si naposledy prohlížela naše společný fotky Země se otočila 0krát od chvíle, kdy jsem na tebe myslela kdybych měla říct všechno, co chci říct, možná už by se ani netočila... kdybych ti mohla zavolat, zavolám možná mám obsese možná žiju kompulzema ale jen to mě to drží nad hladinou možná.