hlad

 Byla doba, kdy jsem chtěla mít hlad. Byla to určitě forma sebepoškozování, která fungovala skvěle.

Byla ale i doba, kdy jsem hlad mít nechtěla a měla.

Paradox, že?

Začalo to na gymplu, kdy jsem měla dlouhé a náročné tréninky několikrát týdně. Cesta na trénink mi pěšky (za deště, v zimě, ve tmě, ve vedru, vždycky...) trvala tak půl hodiny. Dvě hodiny trénink. Půl hodiny domů (do kopce). Dorazila jsem většinou kolem půl devátý a měla hlad, protože před tréninkem jsme alespoň dvě hodiny nemohli jíst, abychom se nepozvraceli. Přišla jsem domů a doma v lednici byly kyselý okurky a mrkev. To byla jistota. Ale žádný vejce, šunka, sýr, pečivo...

Často jsem večeřela jogurt s marmeládou nebo právě ty kyselý okurky (ty byly moc fajn na prázdnej žaludek).

Prosila jsem tátu, aby dojel nakoupit, ale vždycky přišla jen kritika, jak všechno strašně rychle sežereme a hádka. Hádky mě vždycky vyždímaly. Měla jsem pocit, že jsem doslova nejhorší dcera na světě, protože akorát někomu přidělávám práci a musí kvůli mně dojet nakoupit... A to stojí peníze. Čas. Benzín.

Tolikrát jsem brečela.

Jednou za čas zvítězil pocit hladu a frustrace a poprosila jsem tátu, jestli by fakt nemohl něco víc nakoupit, že mám po trénincích (kde jsem spálila tak průměrně 800 kcal) fakt hlad.

Ale většinou opět přišla hádka.

Zkusila jsem nenásilně připsat položky na seznam, který vysel na lednici, ale většinou nic z toho se v lednici po odtržení papírku a nákupu neobjevilo.

Často přišla slavná věta, ať si teda dojdu nakoupit sama, když se mi to nelíbí. Byla jsem tak paralizovaná pocitem bezmoci, že jsem se na nic nezmohla. Prala se ve mně směs pocitů, kdy jsem chtěla strašně moc něco říct, mlčet, cítit pochopení nebo empatii...

Celý kolečko mám hlad - připsání položek na nákupní seznam - hádka, se objevoval párkrát do měsíce. Někdy jednou, někdy pětkrát.

Jednou mi táta v jeho cholerickým afektu rozmlátil talíř s večeří o podlahu v kuchyni. Prostě vzal moji uvařenou večeři (vajíčka s chlebem) a mrsknul s tím o zem tak, že vajíčka byla i na stropě.

Ten den jsem jedla jen snídani a asi dvě lžíce oběda, protože na jídlo nebyl čas... Vyšla jsem tehdy do podzimního večera v teniskách a tenký bundě, zavolala kamarádovi a hodinu brečela. Když mě viděl, koupil mi sendvič na benzínce a minerálku. Nikdy mu to nezapomenu. Zachránil mě před kolapsem.

Pak jsem poznala R. U něj doma bylo vždycky navařeno. Vždycky plná lednice. Vždycky co jíst.

Když jsem u nich dostala poprvé teplou večeři (těstoviny se smetanovou omáčkou, pamatuju si to naprosto přesně dodnes), tak jsem se rozbrečela.

Jenže mě to jen utvrdilo v tom, že u nás doma nic k jídlu v lednici nebude. Kdyby nebylo jeho rodiny, asi bych už taky několikrát zkolabovala hlady.

Když jsem se učila během zkouškového doma (opravdu hrozná chyba) a v lednici opravdu nic nebylo, dojela jsem si nakoupit. Už jsem totiž dospěla do fáze, kdy jsem si radši dojela nakoupit, než abych se hádala a brečela.

Koupila jsem si hermelín a chtěla jsem si udělat svoje milovaný podzimní-jídlo - pečenej hermelín v troubě s bramborama, zeleninou a dipem. Bohužel se táta vrátil brzo domů a viděl v troubě moji porci brambor, zeleniny a hermelínu. Začal na mě řvát, jestli si vůbec uvědomuju, kolik stojí rozehřátí trouby...? A já v tom peču třičtvrtě hodiny jednu porci? Proč si to nedám radši do mikrovlnky? (Co?!)

Po patnácti minutový hádce mě přešel hlad, odešla jsem z domu a vrátila se až v noci. Jako vždycky.

K mojí smůle se tahle scéna s různejma jídlama na jakýkoliv způsob opakovala nesčetněkrát.

Nejednou mě R zachránil a dovezl mi oběd, když jsem byla nemocná a doma nebylo nic k jídlu...

Zatímco většina mých spolužáků si z domu odvezla krabičky plné jídla... Já si odvezla další trauma a jednu porci na pondělí na oběd, kterou jsem si musela většinou uvařit.

Měla jsem během let tolikrát hlad. Tolikrát jsem šla spát hladová a probudila se strašně vyčerpaná a... Hladová.

Prosila jsem. Psala papírky.

Ale přišly jen hádky. Ponižování. Křik. Psychický vydírání.

Všechno to ale podtrhával fakt, že jsem doma nonstop uklízela, prala, žehlila... Vlastně dělala veškeré domácí práce, abychom nezahynuli v totálním bordelu.

Přeju si... Nemít hlad.

Přeju si v životě potkat někoho, kdo o mě bude pečovat, tak jako to dělala moje máma.

Protože když jsem nejedla, tak se mnou seděla hodinu v kuchyni a nutila mě jíst. Měla strach, že ze mě bude anorektička... Ach mami, kdybys jen věděla, že to bude mnohem horší...

Počítala každý moje sousto stejně jako já. Viděla a věděla, že si vždycky vyberu menší porci. Že vždycky, když si můžu ubrat, tak si uberu. Že ostatním přišoupnu ze svýho talíře knedlík a dělám jakoby nic... Věděla, že mě musí hlídat. Vařila mi jídla, který jsem tak moc milovala a který jsem od její smrti nejedla. 

Všechny moje slzy za ta léta patřily jí, protože vím, že tohle by mi nikdy neudělala. Po tom všem, co o mně věděla, by nikdy nedopustila, abych měla hlad. Věděla až moc dobře, v co se to může zvrhnout.

Milionkrát jsem si přála, abych od ní taky dostala krabičky s jídlem...

Tolikrát jsem si přála, aby mi uvařila moje oblíbený jídla...

Achjo mami.