medideník červen

Pondělí

Ráno jsem šla cvičit a zase jsem se tam akorát ztrapňovala. Jak by řekl Radek, ve fitku se ale nikdo neztrapňuje... (Ani tahle myšlenka mi moc nepomáhá.)

Upřímně jsem demotivavá, protože moje výsledky se vůbec neblíží tomu, jak bych chtěla, aby to vypadalo. Ono se vlastně po roce běhání a takovýho lehkýho nic nedělání není čemu divit.

Koupila jsem si v Lidlu mandle v cukru. A celý jsem se sežrala.

Večer jsem si skoro uřízla prst, když jsem krájela chleba. Trochu přeháním, ale krve teklo hodně. Ale dobrý, bylo to na levý ruce.

Úterý

Už mě to učení děsně sere. Nebaví! Už mě to učení hrozně nebaví. Některý věci čtu po dvacátý a pořád mám pocit, že je vidím poprvý. Aktuálně svádím souboj s názvy antidepresiv.

Mám pocit, že mi život protejká mezi prstama, protože zatímco se učím antidepresiva, který jako zubařka budu asi horkotěžko předepisovat, tak ostatní žijí.

Teda žijí na sociálních sítích. Všechny příspěvky o nastávajících maminkách, zařizování bytu, stavění domu... Mě serou. Štvou. Hodně!

Já přemýšlím, že udělám díru do rozpočtu a koupím si smoothie mixér v Lidlu.

Možná bych ty antidepresiva potřebovala taky, když to tak sleduju.

Dneska je konečně teplo, jdeme s holkama na indický.

Rada pro moje budoucí já: nesleduj sociální sítě.

Holky mě uklidnily, že jejich aktuální sociální život (nepočítaje naše občasný kafrání u jídla a přes whatsapp) taky stojí za prd. Míša mi přinesla tchýnin jazyk a moje botanická zahrádka se začíná rozrůstat! Jupí. Taky mi koupila další mandle v cukru... (plán je, aby mi vydržely aspoň dva dny)

Indický byl fajn nápad, na hodinu jsem usnula a po půl roce jsem si musela dát kafe, protože jsem u čtení blokátorů vápníkových kanálů usínala.

Středa

Vzbudila jsem se v pět. V půl šestý. V šest. Pak jsem si řekla, že to nemá cenu se snažit a radši půjdu cvičit. Takže jsem odcvičila rychlej trénink, dala si snídani a šla se učit.

Ačkoliv čtu obecku nejmíň potřetí, některý věci mi pořád unikají... Třeba všechny ty vzorečky a podobný kraviny.

Těsně před jedenáctou mi volá Ráďa, že mám jít dolů, že tam mám balíček. Tak jdu dolů a stojí tam on. Kdybych ještě mohla brečet, tak se normálně rozbrečím. A přivezl dortíčky...! Že mě tenhle kluk i po skoro pěti letech dokáže takhle překvapit, že se mi podlamují kolena, vážně nechápu.

Popravdě už jsem hrozně unavená, je mi hrozná zima, venku je vedro a já chodím ve svetru a mám ledový nohy.

Strašně se přemáhám ještě cokoliv číst.

Padlo další balení mandlí v cukru.....

Čtvrtek 3. června, den F

Vzbudila jsem se v 4:45 a šla se dívat na východ slunce na balkon. Pak jsem ještě na chvíli usnula a v 5:30 už mi bylo jasný, že dál spát nebudu.

Namátkově jsem si pročítala materiály, vyžehlila si vlasy, namalovala se po x měsících, skoro jsem se pozvracela u snídaně... Vypila jsem přes litr čaje, šla dvacektrát na záchod. Třikrát jsem se převlíkla a vyrazila.

Test by fakt hodně těžkej. Byly tam hodně divný otázky a snad ještě divnější odpovědi. A hlavně hrozně zákeřný otázky. A to na začátku říkala, že udělala spešl test jen pro nás a je hrozně jednoduchej. Tak to teda nebyl. První dva, kteří test odevzdali, tak byli pod bodovou hranicí.

Hodně mě zamrazilo.

Test jsem psala hrozně dlouho a pořád se vracela ke stejným otázkám, který jsem četla pořád dokola a pořád jsem nevěděla odpověď...

Ale napsala jsem ho.

Ani jsem z toho neměla radost, protože ho Míša nenapsala.

Po neskutečně dlouhým čekání na ústní, jsem zažila příjemný pokecání s docentem a šla s áčkem domů.

A udělala jsem díru do rozpočtu a koupila si ten smoothie maker. :D

Pátek, sobota, neděle

V pátek jsem usnula v sedm večer. Jo v sedm. A vzbudila jsem se v deset večer, vyčistila si zuby (nejsem prase že jo a taky jsem budoucí zubařka...) a šla zase spát. Vzbudila jsem se v šest ráno a šla běhat. No a pro změnu v sobotu jsem usnula v osm večer a spala do šesti :D

Co si budeme, já neumím moc odpočívat stylem nicnedělání, to už radši spím. Zbytek času jsem aktivně poslouchala přednášky z orály (orální biologie) a začala se učit.

Celý bych to shrnula asi tak, že jsme hodně spali, hodně jedli a hodně byli venku.

Pondělí

Moje insomnie pokračuje, vstala jsem v šest, jela do fitka a nakoupit.

Neměli ve velkym Albertu meloun, což mě teda pěkně nasralo.

Úterý

Ranní insomnie stále pokračuje. Fitko to jistí.

Jela jsem na oční a tam mi řekli, že mám alergickej zánět spojivek. Holky to vzaly tak, že v podstatě umírám a už to vypadalo, že se nastěhujou ke mně domů a budou mi vařit. Jen já jsem tak blbá a řekla, že mi nic není :D

Moje spolubydlící prohlásila, že alergickej zánět nic není, ať jdu se učit. Dík :D

Středa

Dneska je divná atmosféra ve vzduchu. Mojí spolubydlící je blbě a je divná, já jsem taky nějaká divná, L nenapsala test z parodontologie, takže si dá v pátek druhý pokus, M je ve finálový depresi z farmy...

Koupila jsem si meloun a skoro se nevejde do lednice.

Update melounu: není zralej a já jsem naštvaná. Kdo bude jíst ten čtyřkilovej meloun v lednici? Co blondýno?

Čtvrtek

10. červen je můj pověstný den, před dvěma lety jsem udělala anatomii a před rokem jsem udělala topografickou anatomii (oboje za B) :D nějak mi je to béčko souzeno.

Dost mě vydeptává, že jsem měla minulý rok 10. června všechny zkoušky hotový a teď ještě nejsem ani v půlce...

Vyprávím tady kytce o dentinogenezi, solubilních faktorech a Agreggatibacter Actinomycetemcommitans a přísahám, že kdyby mohla odejít z místnosti, tak odejde, jak ji tím děsně nudím/prudím.

Pátek je den orální biologie

Vzbudila jsem se v 5:30 a už jsem neusnula. Tentokrát se žádný velký přípravy na zkoušku nekonaly, jelikož docent nesnáší holky výstředně oblečený, s barevnejma šatama, brejlema, blondýny... A obecně holky. :D Bezvadný.

Překonala jsem se a nasadila si i přes zánět spojivek čočky, vzala si černý šaty ke krku bez výstřihu (ten původní pidi výstřih jsem sepnula sicherhajskou, pro neznalé klikněte...) a vyrazila jsem s Laurou do nemocnice, ona si dávala repete testu z parodontologie.

Test z orály mi přišel až moc lehkej, po půl hodině čekání na výsledky a než druháci dopíšou test z para, vyšel docent ven a říká, že to teda napsali všichni a můžeme jít na ústní.

Jako první šel kluk, který minule nenapsal test, takže tentokrát už ho psát nemusel a šel rovnou na ústní. Vyšel po čtvrt hodině ven s tím, že ho vyrazil. Ajéje. Jako druhá jsem šla já. Upřímně jsem vůbec neměla trému, bylo mi to úplně jedno, uměla jsem to a pokud mě vyhodí na něčem, co nevím, tak holt mě vyhodí. Ale nešlo se mi tam s příjemným pocitem, když přede mnou někoho vyhodil. Ale aspoň laťka nebyla moc vysoko...

Otevřu dveře, pozdravím (odpověď samozřejmě žádná), sednu si. Ptá se na jméno a moje přihláška ke zkoušce leží hned na vrchu s mým testem. Kouká na ten test a všechny otázky mám zakroužkovaný a říká, že test jsem napsala celý správně. Uff. Pak se mě ptá, odkud jsem.

Na takový small talk jsem vůbec nebyla ready :D

Říkám, že jsem z Turnova a házím tam vtípek "Turnov není Trutnov...". Samozřejmě se nezasmál. :D

Ale tvářil se jako docela přívětivý mrož.

Pak se mě ptá na polymorfonukleáry, co dělají, samozřejmě chce slyšet ty svoje supr čupr definice a slovíčkaří, ale ok. Nestačí říct, že jsou leukocyty kolem krevního řečiště, chce slyšet perivaskulárně...

Vydoluje ze mě nějaký klinický důsledky a ptá se produkci těla odontoblastu. Tak všechno vyjmenuju a tváří se jako velice přívětivý mrož. Očividně je se mnou spokojen. Už doufám, že půjdu domů, ale ptá se mě, k čemu odontoblast produkuje transformační růstový faktor beta. Vysvětluju celou podstatu a ptá se mě, jak se jmenuje ta vrstva, kde jsou mesenchymální buňky... A já suverénně říkám: subodontická. A to už se přestal tvářit jako mrož z reklamy na zmrzku a říká: Ne.

Hm. Mlčíme asi 30 sekund, pak mi říká, ať na to jdu od lesa a logicky. Tak něco zkouším a furt se nemůžu trefit... Je to přece subodontoblastická vrstva, neee?

Jasný, jasný, já si to tam blbě napsala a naučila se to blbě. Nevadííí.

Říká, že mi dá za B. Poděkuju a vystřelím světelnou rychlostí ven. :D

Jsem se sebou spokojená, ještě odnesu zápočtový listy na sekretariát a jdu se domů učit imunolu.

Moje spolubydla dala test z fyzioly a vůbec nechce slavit. Ale za to spí asi tři hodiny. :D

Večer jsme šli já, Míša a přítel, Laura a přítel na jídlo. Nepřipadám si jako křen, ale jsem smutná, že Radek nemohl přijet, takže už skoro vytahuju sirky, kdo si vytáhne tu kratší sirku a s kým bude trojka :D

Večeře boží, holky jsou boží, chlapci to s námi přežili.

Sobota

Nevím, jestli mám po těch dvou drinkách kocovinu, nebo jsem včera jen málo pila vodu, ale bolí mě hlava. A mě nikdy nebolí hlava! Jedu na trhy na náměstí a aspoň se trochu provětrám.

Imunola mě tak děsně nebaví.

Kytka vypadá, že chcípne z toho mýho kecání o transplantacích a já se necítím o moc líp.

Z nekonečný frustrace jsem šla běhat.

Neděle

Ráno jsem šla cvičit a byli tam dohromady čtyři lidi a já. V tom celým obrovským fitku. (Velký překvapení v neděli v sedm ráno... :D)

Po obědě jsem na hodinu a půl usnula.

Pondělí

Mám takovej pocit, že vůbec nevím, co je za den. Pondělí? Neděle? Úterý? Ale stejně tak může být klidně čvrtek... Už se mi to slejvá všechno dohromady.

Laura dala zkoušku z prekliniky, tak jsme se šli i s jejím přítelem na chvíli projít ven.

A Míša mi koupila v Ikee masový kuličky a směs na tu hnědou omáčku, takže se megaaa těším na koňský kuličky :D

Úterý

Nejdřív jsem vůbec nemohla usnout, pak po půlnoci někdo venku vyřvával a já znovu nemohla usnout... Pořád mi v hlavě jela imunola.

Takže ráno jsem byla totálně vyflusaná a šla jsem dneska do očkovacího centra píchat. (Očkovat.)

Připadala jsem si jako v McDrivu, protože jsem byla venku a očkovala lidi, který přijeli autem. Docela mě udivilo, kolik tam přišlo mladých lidí, protože kdykoliv otevřu novinky, tak je tam článek o tom, jak se mladí nechtějí nechat očkovat. To by mě teda zajímalo, kde to berou.

Bylo hrozný vedro i ve stínu, ale za to to fakt uteklo.

A jeden pán mi za to píchání přinesl třešně!

Když jsem přišla, tak jsem si šla rovnou lehnout.... Místo plánovaných dvaceti minut jsem spala skoro hodinu a půl...

Středa

Krizovej den. Hodně krizovej. Ráno jsem šla sice běhat, ale tím celej můj den asi tak skončil.

Začaly mě šíleně bolet záda, nohy, svaly, klouby. Vlastně tak nějak všechno. Nemohla jsem bezbolestně sedět ani ležet. Takže moje celodenní poloha byl sedoleh v posteli a k tomu čtení imunologie. Strašně moc jsem se snažila u toho neusnout. Po obědě jsem spala hodinu a půl. Odpoledne vypadalo snad ještě hůř než dopoledne. Ještě před týdnem jsem se hrozně dušovala, jak já během zkouškovýho nebrečím a jak jsem hrozně statečná. No tak dneska jsem si to pořádně vynahradila a střídavě jsem brečela až do večeře.

Je večer a jdu si něco pustit na Netflixu. To učení dneska fakt za moc nestálo.

Čtvrtek

Co jsem prospala ve středu, to jsem se naučila ve čtvrtek. Všechny ty imunodeficience a autoimunitní choroby budiž zůstanou v mojí hlavě.

Pátek 18. června = den I

Ranní insomnie, východ slunce, pocit, že se každou chvíli pozvracím.

Chvíli mi trvalo, než se mi v nemocnici podařilo najít použitelnej záchod, jelikož všechny byly zamčený.

V půl devátý jsme si šli napsat test na počítači. Odevzdala jsem ho asi tak za 7 minut, nebavilo mě to číst pořád dokola, takže jsem ho odevzdala jako první a měla jsem 110,33 ze 120 bodů, takže jsem si připadala jako extrémní šprt, protože se ke mně dostaly jen zprávy o tom, že ten test je hrozně těžkej a hodně lidí ho neudělá.

Asi minutu po testíku už mi chtěla sekretářka dát vytáhnout otázku, tak říkám, že si musím dojít znova na záchod, aneb imperativní močení... (A taky litr čaje ráno.) Po tom, co zjistila, že pan docent na jejich imunologickým záchodě provádí defekaci a očividně na to má vyhrazený čas, mě pustila do laborky na záchod. Pak mi dala vytáhnout otázky z talířku. Vytáhnu si otázky, ptá se mě, jestli dobrý, já jsem moc spokojená nebyla a vyměnit by mi je stejně nedala... Tak si jdu sednout, píšu tři minuty přípravu, načež znova přiletí sekretářka se slovy: "Panebožeeee, vždyť já jsem vám dala vytáhnout otázky pro všeobecný! A ještě angličany! No to snad neee! To musíte tahat znova."

Takže jsem ji uklidnila, že mi otázky pro všeobecný angličany nevadí, že stejnak máme ty otázky stejný, jen je tam jiný číslo... Zase odběhla a vrátila se s paní magistrou a společně jsme to vyřešily, přepsala si na papírku číslo otázky a jedeme dál :D

Hrozná komedie.

Já mám na tahání cizích otázek fakt nějaký štěstí.

A vůbec mi nepřišlo divný, že je to anglicky a že tam jsou jiný čísla :D

Asi tak za pět minut jsem měla napsanou přípravu, dopsala mi propiska, což bylo znamení, že už toho víc vymýšlet nemám. Šla jsem jako první na ústní, sedla jsem si do křesílka, vyblekotala tam pár vět, paní magistra byla spokojená, zeptala se mě tak na dvě věci a nakonec řekla, že to byl excelentní výkon a šla jsem domů. :D

Večer jsme šli do studentskýho klubu/hospody, upřímně nevím, co to vlastně je. Prostě Ucho.

S Míšou jsme vypily každá tři gin tonicy, než přišli ostatní... Takže jsme byly v dobrý náladě :D

No a z mýho maximálně (ale fakt maximálně) do jedenácti budu doma, bylo najednou půl jedný ráno.

Zajímavý je, jak jsou opilí lidé upřímní.

Za prvé mi došlo, že asi hodně lidem ležím v žaludku. Což mě upřímně mrzí, protože jsem nikdy nechtěla nikoho naštvat. Ale zase na druhou stranu nechápu, proč pořád řeší cizí hádky, když už jsme všechno dávno vyřešili :D A proč to vůbec posílají lidem, kteří ani nepatří do naší skupiny/ročníku...?

Asi všechny tyhle rádoby války beru moc s nadhledem, půl hodiny jsem naštvaná a dál to neřeším, zapomenu na to a řeším zase jiný kraviny... 

Za druhé jsou ale opilí lidé někdy upřímní hezky. Třeba, když mi někdo řekne, že mě obdivuje, jak hezky umím věci vysvětlit a je fakt vidět, že tomu rozumím. A že jsem fakt chytrá. A nadaná. A tak. Nebo že se mě někdo zastane.

A třetí věc. Občas když se vás někdo zeptá, jak se máte, tak to myslí zcela upřímně a nechce slyšet Jo dobrý. Není fér mi říkat, že mně to stejnak nezajímá, proč se na to ptám. Upřímně? Kdyby mě to nezajímalo, tak se neptám.

Bylo to vážně skvělý, potřebovala jsem vypnout.

Sobota

Sobotní kocovina. Spolubydlící se mi vysmála. Dík.

Spala jsem asi pět hodin, nasnídala se, nepozvracela se (!), hezky načas jsem jela na vlak. Dojela jsem na tramvaj a na zastávce byla škrtnutá ta tramvaj, kterou jsem měla jet. Ale můj poopileckej mozek, nebyl schopnej si dát dvě a dvě dohromady o výluce, která byla napsaná jak na informační tabuli, tak u jízdního řádu a já jsem čekala a čekala, až přijede ta tramvaj a ona samozřejmě nepřijela. :D Logicky, když byla nějaká jednodenní výluka...!

Takže jsem nasedla do jiný, která měla pro změnu zpoždění a měla jsem přesně minutu na to doběhnout ze zastávky až na nástupiště. Stihla jsem to!

Ale málem jsem se pozvracela.

Ve vlaku už jsem neusnula, za to v autobuse cestou domů se mi to povedlo a dvacet minut předtím, než jsem měla vystupovat, mě vzbudila ženská, že vystupuje! -_-

ACHJO.

Po obědě jsme na tři hodiny usnuli, pak jsme šli na nejlepší jídlo v Turnově a zase jsme usnuli.

Velmi produktivní den.

Neděle

Začala jsem se učit patfyz a odpoledne jsme jeli do botanický. V celý zahradě jsme byli doslova já a Radek a ještě jeden pár, ono se není čemu divit, když bylo asi milion stupňů.

Pondělí

Mírná schíza.

Úterý

Větší schíza.

Středa

Ráda bych napsala něco víc, než sere štve mě to. Ale tohle vystihuje všechny moje pocity.

Čtvrtek

Na to, že jsem spala fakt extrémně blbě, jsem se toho dneska dost naučila. (Ráno jsem si dala kafe... A já nikdy nepiju kafe!)

Deset hodin učení je čtvrtej den za sebou fakt hodně.

Pátek, sobota, neděle

Čas se hrozně vleče. Něco čtu snad už po dvacátý a pořád si to nepamatuju. Jsem frustrovaná. Zjistila jsem, že na rozdíl od nás měli všeobecní aspoň nějaký přednášky a materiály.... Klasicky my máme velký kulový. (hovno) Čím víc ty jejich materiály procházím, tím víc se mě zmocňuje panika, takže jsem je zase zavřela a zůstanu u blažený nevědomosti.

Málem bych zapomněla! V neděli jsme se vydali s Radkem do Liberce, dali jsme si výbornej dortíček a kafe a jela jsem do Plzně.

(Moje spotřeba kafe několikanásobně vzrostla! Z jedný kávy za dva měsíce na jednu kávu za týden. :D)

Pondělí

Učím se víc jak dva měsíce v kuse a dneska to na mě nějak dolehlo. Už se nemůžu soustředit, strašně se přemáhám něco číst a opakovat. Jsem fakt unavená. Celý to umocňuje pocit, že ostatní už mají dávno prázdniny a já se pořád učím.

Koukám se do Forestu a za poslední dva měsíce jsem se učila víc jak 300 hodin.

V prváku na zkoušku z anatomie jsem se učila 130 (když nepočítám průběžný učení během roku, kterýho taky nebylo zrovna málo), letos jenom na zkoušku z farmakologie jsem se učila skoro 170 hodin.

Přemýšlím, jestli si vůbec lidi na jiných školách dovedou představit, co je to učit se 170 hodin na jednu blbou zkoušku. A že učit se třeba 50 hodin na jednu zkoušku se pro mě rovná easy zkouška.

Co mě asi nejvíc štve je, že bych potřebovala ještě o pár dní víc času... A to nemám. Můj mozek stagnuje, já jsem z toho v depresi, už ani čokoláda mi nechutná...

Hlavně pořádně nevím, co po mně můžou všechno chtít, materiály stojej za prd a to jsem je předělala (nechci vidět, jak vypadaly ty předtím). Materiálů z ústavu patofyziologie je asi tak 1/4 z toho, co po nás vlastně chtějí.

A co že po nás vlastně chtějí?

...

Posraný ekg, který mi je totálně k hovnu. Blokáda pravého a levého Tawarova raménka. Stimulovaný rytmus. Infarkt myokardu na přední straně. Na diafragmatický straně. Korunku tomu všemu dává Wolf-Parkinson-Whiteův syndrom a Clerc-Levy-Christesco (zkráceně CLC) syndrom... To měli bukkake a přišli na preexcitaci komor takhle pospolu nebo co? Vysvětlete mi někdo, jak se stane, že máte v názvu ne jednoho, ne dva, ale tři chlapi? JAK...? A nebo to byl jeden chlap a měl takhle pošahaný jméno? Řekl si, že bude všechny budoucí generace doktorů trápit tímhle názvem?

Málem bych se zapomněla zmínit, že CLC syndrom má ještě druhý název, aby se to nepletlo že jo...

Lownův-Ganongův-Levineův syndrom... Wow děkuji! Potlesk prosím za další debilní název.

A teď mi řekněte, který název vlastně chtějí slyšet. Nevíte?

Já taky ne.

A prosím, buďte tak laskaví a pošlete mi co možná nejvíc obrázků s vtípkama o tom, že zubaři nejsou doktoři. Opravdu mě nic ve vrcholný fáze deprese nemůže nasrat víc.

Takže bych moc ráda všem všeobecným připomenula, jak vypadá jejich zkouška ze stomatologie a jak vypadají všechny naše zkoušky z všeobecných předmětů... Chytněte se za ruce a běžte třeba do prdele, fakt! :D

Chce snad někdo po vás vědět, jak dlouho se leptá sklovina a jak dlouho dentin? Chce po vás někdo znát všechny otiskovací materiály? Výplňový mateirály....?

....

Konec melancholického okénka, jdu to dočíst.

Večerní update: Dočetla jsem to a šla běhat. Venku bylo asi milion stupňů, tak půlku cesty jsem musela jít, protože jsem se nemohla v tom vedru nadechnout. Je mi pěkně blbě.

Úterý

Dneska ze mě schíza odpadla. Za to depka zůstala.

Šla jsem běhat a zase nemohla dejchat. Buď je to vedrem, nebo tím že jsem lemra, nebo mojí anémií. Rozhodně to je to anémií a vedrem!

Všechno jsem si přečetla a jdu pustit něco na Netflixu.

Středa 30. 6. = poslední den?!

Vzbudila jsem se ve čtyři a to se teda zdálo i mně brzo na vstávání. Dlouho jsem se převalovala a nakonec jsem do šesti usnula.

Celý ráno jsem nevěděla, co mám ještě dělat, abych se nějak zabavila.

Musím říct, že jsem byla extrémně nervózní, protože jsem to neuměla tak, jak bych si představovala. Jasně, nikdy nic nebudu umět na 100 %, ale stejně by se mi pár dní navíc hodilo...

Když jsem přišla na řadu, řekla mi sekretářka, ať si vždycky vytáhnu otázku, přečtu si ji a dám ji jí zpátky a ona ji přepíše na papír, na který budu psát přípravu. Byla jsem extrémně zmatená, co po mně vlastně chce. :D

Tak jsem vytáhla otázku z praktický a uf, nebylo to ekg, ani statistika :D

Ale pak se můj výběr otázek začal rapidně zhoršovat. "Hlavně ne bazální ganglia a ty dvě další věci, co jsou k tomu, který jsem letem světem včera večer prolítla."

A kdo si vytáhnul bazální ganglia? :D

Stopový prvky? Tak ty si taky jenom přečtu, to snad ještě umím z farmakologie, ne?

Ajéje.

Ale zase z obecky jsem si vytáhla celkem dobře.

Pak mi sekretářka řekla, ať si sednu a že teprve až mi přepíše ty otázky na papír, tak se mi začne odpočítávat čas. 

Jakej čas sakra? :D

Tak se jí ptám, kolik na to mám času a ona s naprostým klidem odpovídá: "Třeba dvě hodiny."

Tak jakej čas? Pochopila jsem, že to asi bude trvat dlouho, než půjdu na řadu.

Sotva jsem to po hodině stihla dopsat a šla jsem na řadu.

A byl to celkem fajn pokec!

Celkovou anestezii jsem uměla pořád z farmy, takže jsem tam všechny ohromila svou znalostí inhalačních anestetik, že po mě intravenózní ani nechtěli, očividně patofyziologové zase tak moc dobře farmakologii neumějí, jelikož soustavně přikyvovali a snažili se dělat, že vědí, jaký je rozdíl mezi isofluranem, desfluranem a sevofluranem :D

Stopový prvky byly taky fajn, asi deset minut se mnou rozebírali, proč jim jejich zubař ještě nedoporučil Elmex Geleé, že na nich šetří a zatajuje jim to, a proč už se moc nepoužívá systémová fluoridace. O fluoróze a dysplasii skloviny podle mě taky slyšeli jenom jednou v životě tak před dvaceti lety, takže jen přikyvovali :D

A samozřejmě u Wilsonovy choroby jsem zaflexila s Kayser-Fleischerovým prstencem. Ptali se akorát k čemu je selen a najednou se mi začala hodit orála a superoxiddismutáza.

Bylo to až nějak moc příjemný, ptali se na fakt základní věci, v ničem se moc nerejpali.

Po barotraumatu, bazálních gangliích, extrapyramidových drahách, jsme si pokecali o křečích, který jsem vymyslela na místě a z patra, jelikož jsem otázku na křeče ani jednou nečetla. Ale mýmu mozku kupodivu všechno dávalo hroznej smysl, všechno si spojil dohromady.

Takže tradá, byli oslněni mou vesmírnou inteligencí a mohla jsem jít domů :D

Teď to určitě zní hrozně namyšleně.

Věřte mi, že kdyby se v tom hodně rejpali, tak asi taky nebudu vědět, ale vytáhla jsem si otázky, kterým jsem fakt rozuměla, pochopila jejich podstatu.

Ono popravdě čím víc se tváříte sebevědomě a jak všemu rozumíte, tím lepší dojem děláte. Občas je fajn se usmát :D

suma sumárum

Tohle zkouškový bylo fakt peklo. Podle mě zatím nejhorší a nejdelší, co jsme měli. Asi už to lepší nebude...

Farma byla hrozná, ale ve finále mě asi bavila nejvíc.

Imunola bylo povídání o něčem (ničem), co není vidět a co si jen těžko představuju.

Orála by byla i příjemná, ale slovíčkaření fakt není nic pro mě.

Patfyz nebyl nic jinýho, než hecnutá zkouška. Bylo to hrozný trápení, obvzlášť takhle na konci...

Všem, kteří ještě nemají hotovo, přeju hodně štěstí a pevný nervy.

Postěžujte si, jestli vám to pomáhá (klidně mně), oblečte si boty a běžte běhat, to pomáhá ještě víc. A navíc nebudete (tolik) vypadat po zkouškovým jako nakynutej knedlík. Jo a fitko? To pomáhá ještě víc než běhání.