první měsíc v práci - září

První měsíc v práci napíšu jako krutou realitu.

Bez omáčky, bez keců.

První měsíc v práci byl vlastně dost v pohodě. Nic moc hroznýho mě nečekalo.

Udělala jsem imediátní protézu (což je protéza, která se zhotoví v podstatě ihned po vytrhání zubů - obvykle všech), která nedopadla úplně podle mých představ.

Ale za týden jsem už odevzdala o dost lepší.

Udělala jsem několik výplní, vstupní vyšetření, hooodně prevencí s hygienou.

Za první měsíc v práci mám spoustu skvělých odezev, spoustu spokojených pacientů. Ale taky nějaký nespokojený.

Jak řekla naše recepční - děláte všichni skvělou práci, deset lidí bude spokojených a ten jedenáctej holt nebude. A všichni přemýšlíte nad tím, co jste udělali špatně. Vlastně jste nemuseli udělat vůbec nic špatně.

A tak to fakt je. Dokonce bych neřekla, že je to deset pacientů... Je to mnohem víc než deset. Občas ale přijde někdo...

K tomu se dostanu později.

Teď si dáme vtipný historky z ordinace.

Můj třináctiletej pacient po prevenci: "Můžu se vás na něco zeptat?"

"No jasně."

"Máte někoho?"

"Jojo mám."

"Aha..."

"Proč se ptáš? Chceš mě?"

"Ježíš ne! Mně je teprve třináct..."

"Mně je teprve 24."

"Hm. Ale na dovolenou bych s váma jel."

:D

- jsem jednou nohou v kriminále

"Vy jste doktorka?"

"Ano jsem."

"Vypadáte na patnáct."

- děkuju? :D

Technik: "Hele můžu tě o něco poprosit? Já jsem jel na kole... A mám nateklej palec u nohy, uděláš mi CT, jestli ho nemám zlomenej?"

"Chceš, abych ti udělala CT palce u nohy?"

"Jo. Nechci jít k doktorovi."

A tak jsem udělala CT palce u nohy. Na našem CBCT. Kdyby někdo viděl ty kreace, který musel technik předvést, aby se mi povedlo dobře naštelovat palec u nohy do velikosti čelisti... Asi by se musel hodně smát. Ale povedlo se!

Jako čerstvej zubař jsem zvládla diagnostikovat, že to zlomený není a naordinovala mu klid.

- jak by řekla Justine z Austrálie, když mě slyšela mluvit anglicky, pak německy a nakonec španělsky - jsem žena mnoha talentů

Na prevenci mi přišli dva malí kluci (3 a 5 let) s rodiči.

Po úvodním histerickým breku, když přišli do ordinace, jsem udělala prevenci tatínkovi.

Když měl jít na řadu jeden z kluků, opět nás potěšil histerickým brekem.

Copak pláč, ten mě nerozhází, když ale ani po deseti minutách neotevřel pusu, tak už jsem to pomalu začala vzdávat. Naštěstí rodiče obou dětem dost jasně vysvětlili, že dokud jim nezkontroluju zuby, tak nikam nepůjdou.

Po snad půlhodinovém přemlouvání, kdy jsem v ruce držela jen zrcátko a dítě se na mě odmítalo byť jen podívat, se to povedlo.

Oba odcházeli a řekli mi: "Už sem nikdy nejdu! NIKDY."

Maminka se na mě usmála a říká: "Nebojte, to oni říkají i u holiče... Tak zase za půl roku! Mějte se."

- uf, už jsem myslela, že při pátku vypadám a chovám se jako čarodějnice

"To vy mi budete trhat ty zuby? Máte na to vůbec sílu?"

- hele jo, už udělám kipovanej klik ve stojce...

Vyšetřuju pacientku, které je 39 let s chronickou paradontitidou.

Opravdu jsem vždy velmi jemná, když vyšetřuju parodont. Naměřím CPITN 444/444, choboty sedm milimetrů... Osm... Pět... Všude kámen a obrovský nánosy plaku, který bych mohla seškrábat lžící.

Pro nezubaře: u pacientů se zdravým parodontem (tedy se zdravým závěsným aparátem zubu) naměřím něco okolo jednoho milimetru (max. dva milimetry), zubní kámen najdu většinou dole za řezákama, občas někde plak.

Ovšem tahle pacientka, i přestože jsem jí ukázala, kolik plaku na zubech má, mi odpověděla, že jsem velmi nepříjemná, že ji tohle nikdo nikdy nedělal, že ji to bolí a jestli jí snad chci tím vším říct, že si NEČISTÍ zuby?

Tohle vyšetření se dělá na každé hygieně a mělo by se dělat i na preventivní prohlídce, navíc v kartě má zapsané hodnoty z minulých návštěv, takže konkrétně tohle vyšetření jí hygienistka i lékař dělali už několikrát.

Snažím se jí vysvětlit, že bez kyretáže (hloubkového čištění chobotů) to nepůjde.

Na což mi odpovídá: "Na to už znova nejdu."

Ptám se jí, jestli si uvědomuje, že bez léčby o zuby dřív nebo později přijde.

(Je jí 39 let. Třicet devět!)

"No a co."

- na to už nemám co říct a mám sto chutí navrhnout, že teda můžu vzít kleště a rovnou zbývající zuby vytáhnout a hodit do koše (ale neříkám nic, jen tiše a pečlivě pracuju)

- jsem na hygienu fakt úchyl, respektive jsem možná až příliš pečlivá

- ale základ všeho v zubařině je si umět vyčistit správně zuby, ať už normálním kartáčkem, tak mezizubními

- naštěstí je pátek, jdu si dát kafe s dortem a jdu rozjímat nad běžnými smrtelníky, kterým je jedno, jestli budou nebo nebudou mít zuby, je mi z toho všeho smutno

Co ale nemůžu opomenout je kurz našeho šéfa o celkových protézách, kterej byl naprosto s-k-v-ě-l-e-j.

Miluju se učit nový věci a ještě víc, když mi to dokáže někdo vysvětlit a hlavně - když to dokážu převést do praxe!

Popsala jsem snad pět stránek během prvního dne poznámkama a detailama.

Je mi znova smutno z toho, že nás tohle nikdo ve škole neučil. Ale ani třeba ze setiny.

O to víc jsem vděčná za práci, kterou mám. Za všechny možnosti, který mám. Za to, že mám někoho, kdo mě učí každej jeden den, jak být nejlepším zubařem pod sluncem.

Bude mě to stát ještě spoustu času a spoustu radosti a nervů.

Kromě toho chodím spát v půl desátý a mám pocit, že bych potřebovala ještě tak dvě hodiny. :D

Ale chodit před devátou spát... To už bych si připadala jako úplnej důchodce.

Řekněte mi někdo, že se to časem zlepší a budu míň unavená.