malej střípek z roku 2015

Přemýšleli jste někdy nad tím, co by se stalo, kdybyste se pokusili zabít a ono by se to nepovedlo?
Po chvíli už mi bylo jedno, kolik prášků jsem spolykala. Mohlo jich být tak okolo padesáti až šedesáti.
Nevím.
Zavřela jsem oči a cítila, jak se po celém těle začínám třást.
Usnu a už se nikdy nevzbudím. Říkala jsem si. Po tváři mi stekly poslední slzy. Bude mi lépe. Odpusťte mi, prosím.
Už jsem to nebyla já. Byla to nějaká jiná holka než já.
„Jednou bude zase dobře.“
Poslední slané slzy, poslední pohled do zrcadla, poslední jizva na zápěstí, poslední nádech.
Poslední vzpomínka na život.

Tma.

Vzbudila jsem se mokrá, nejspíš se mi pod náporem léků uvolnil močový měchýř. Celý svět se okolo mě točil. Musím to říct tátovi, v tomhle stavu do školy jít nemůžu – proběhlo mi hlavou.

Tma. Výpadek.

Ležím v sanitce a mrznou mi nohy. Hlava se mi pořád točí. Nade mnou se sklání sestřička, ale já nejsem schopná rozeznat její tvář, celý svět kolem mě je rozmazaný, bolestivý. Vážně jsem pořád tady? Není tohle jenom další sen?

Tma.

Probudí mě pípání vedle hlavy. Přístroj, který mi měří tlak, tep a dech. Tlak osmdesát na padesát, tep šedesát úderů za minutu a patnáct nádechů za minutu. Znovu zavřu oči a usnu.
---------------------------------------------------------------

2. října 2015
Dnes bude nejlepší den mého pobytu tady. Klaudie jede na víkend domů!
Směju se sama sobě.

Přijely dvě nové holky.
Jedna se řeže a ta druhá přijela z jiný psychárny.
Celý odpoledne jsme hráli basket a bylo to fakt dobrý.
Večer jsem se pohádala s tátou.
Opět.
Nic nechápe.
Snažím se mu to vysvětlit, ale je to marný.
Dostala jsem opět depresivní záchvat. Nebyla jsem schopná vstát z postele. Jenom jsem ležela a brečela. Přemýšlela, jak se to tady dá co nejrychleji skončit.
A ještě se kvůli mně nešlo do televizárny.

3. října 2015
Propustka.
Už od rána jsem moc nemluvila.
Spíš jsem brečela, než mluvila. Hned po snídani přijel táta.
Moc jsem s ním nemluvila, ale pak u auta stál Martin a veselým a bezstarostným tónem mi řekl, že mě rád vidí.
Potěšilo mě to.
Nějak jsme se začali bavit, i když nebylo moc o čem. Během dne jsem se domluvila se spolužačkou, že s ní budu sedět cestou do Berlína v autobuse.
Aspoň tam nebudu sama.
A taky jsem nezvracela!!!

4.  října 2015
Probudil mě pohyb.
Tomáš dřepěl u mé postele. V kraťasech bez trička.
„Baf!“ zašeptal.
Chvíli jsem na něj mžourala, až jsem si uvědomila, že není součástí snu, který se mi ještě před půl minutou zdál.
Stejně by tam nezapadal.
Zdálo se mi Lukášovi a o tom, jak moc ho chci.
A do toho vážně moc nezapadal.
Snažila jsem se rozkoukat. Je brzo. Hodně brzo. 6:37.
Během chvíle ležel vedle mě v posteli. Snažil se mě líbat, ale oba jsme po noci měli žízeň, takže to za moc nestálo.
Když mi rukou sjel níž, nechala jsem ho. Byla to bída. Vůbec netušil, kam má strčit prsty. (My holky to máme v životě mnohem jednodušší, nemusíme nikam nic strkat.)
Rozepnula jsem mu kalhoty a chytla ho do ruky.

.......