Nechal bys mě odejít?

Seděla jsem na podlaze a sledovala svoje vybledlé hřbety rukou. Přestože jsem byla opálená, ruce jsem měla bledé a kůži tak tenkou, že přes ni byly vidět modré žíly. Nikdy jsem si nevšimla, jak moc jsou vidět. Pomalu jsem otočila levou ruku a podívala se na zápěstí. Zbyly jen jizvy. Na první pohled nebyly vidět, ale já o nich moc dobře věděla. Každá jizva měla a má svůj důvod. Byla to vzpomínka na časy, kdy jsem nebyla schopná vyřešit psychickou bolest.

Přemýšlela jsem nad událostmi a lidmi.

Učitelka nám při hodině vyprávěla o tom, jak se vysokoškolský student (velmi nadaný) zabil kvůli tomu, že se špatně zamiloval, jiný zase nezvládnul zkoušku z matematiky, přitom v ní byl vždy nejlepší. Během příběhu jsem se několikrát zamyslela nad tím, že dotyčná učittelka asi vůbec nemá ponětí o tom, co to znamená sebevražda a že lidé se nezabijí jen proto, že neudělali zkoušku z matematiky. Prý je jenom otázka času, kdo z nás udělá něco podobného. (No tedy ne přímo z naší třídy, ale celkově.) Celý příběh mi přišel tak absurdní, že jsem si začala kreslit kytičky po ruce, když v tom se otočil spolužák a řekl: "Stejně to budeš ty, kdo se zabije."

Pustila jsem propisku a jen na něj tupě zírala.

Po propuštění z psychiatrického oddělení jsem stála na trávníku mezi paneláky se svým bývalým přítelem. Rozešli jsme se víc než před rokem. Potřebovala jsem ho. Tedy spíš jsem nutně potřebovala někoho, kdo mě vyslechne. Nebyl to nejlepší nápad chodit za ním. Během několika minut mi došlo, že není úplně v pořádku, že za ten rok se hodně změnil a že jeho momentálnímu stavu přispívají drogy. Doslova. LSD. Moc dobře jsem si pamatovala chvíli, kdy mi řekl, že jsem ubohá fetka a za rok tady přede mnou stál on s ne prvním tripem. Asi to všechno byla shoda alkoholu a halucinogenních látek, ale jediné, co na mou žádost byl schopen říct, bylo: "Škoda, že se ti to doopravdy nepovedlo, svět by bez tebe byl mnohem hezčí."

Co na tohle může člověk říct?

Vlastně nic. Zavřela jsem oči, po tvářích mi stekl proud slz a odešla jsem pryč.

V následujících několika dnech mi to řekl znovu. Teda napsal.

Možná všechno tohle byla zášť, změť nálad a rádoby vtipů, ale hodně často jsem nad tím přemýšlela. Obvzlášť ve chvílích, kdy mi bylo špatně. Psychicky. 

Znovu jsem si prohlédla žíly a jizvy. Znovu a znovu jsem nedocházela k jinému závěru než že tady nechci být. Nechci se znovu vzbudit a poslouchat, v čem všem nejsem dost dobrá. Nechci vstát z postele a první věc, nad kterou budu přemýšlet je jídlo a všechno, co s ním souvisí. Nechci počítat každý gram tuku, sacharidů, cukrů, bílkovin. Nechci mít v hlavě tu podělanou kalkulačku. Nechci se ráno podívat do zrcadla a jako každý den si říct, že to stejně nemá smysl. A už vůbec nechci jít spát a vědět, že se během noci stejně několikrát probudím a budu zírat do stropu a přemýšlet, proč nemůžu být jako ostatní. A pak se opět v myšlenkách vrátím k tomu samému. Proč nemůžu mít toho jediného člověka, kterého chci a potřebuji? Proč všichni můžou a já ne? Proč? Co jsem udělala špatně?

Rodiče mě vždycky vychovávali s vírou v Přej a bude ti přáno. Nikdy, opravdu nikdy za celý svůj život jsem si při sfoukávání svíček na dortu, při vypadnutí a sfouknutí řasy, při různých chvílích, kdy jsem si měla něco přát, nikdy jsem si nepřála nic pro sebe. Nikdy. Vždycky jsem si přála, aby byl šťastný někdo jiný. Aby se někomu jinému dařilo. Bylo mi celkem jedno, jestli šlo o někoho z rodiny, nebo kamaráda, nebo jenom nemocné paní, kterou jsem potkala na ulici.

Věřila jsem, dokud jsem se nedozvěděla, že moje máma umřela. V tu chvíli jsem veškerou víru ztratila, protože jsem přišla o toho nejdražšího člověka na světě.

K čemu byly všechny ty přání? Co jsem udělala špatně?

Nevím. Ale nikdy se nesmířím s tím, že chyba nebyla... Ve mně? Asi mezi nebem a zemí a mými přáními.

Neuplyne jediný den, abych nad tím nepřemýšlela. Neuplyne jediný den, kdybych si na ni nevzpomněla a neuvědomila si, že všechny ty chvíle, které ostatní prožívají, já nikdy neprožiju.

Nikdy.

Nikdy už mě neobejme a nikdy už mi neřekne, jak moc mě má ráda. Nešla se mnou vybírat šaty na věneček. Nikdy se mnou nepůjde na manikúru, nikdy se mnou nepůjde pít. Nebude tady pro mě až budu dělat přijímačky. Nebude tady nikdo, kdo by se hroutil víc než já, protože tak to měla ve zvyku. Ani nepůjde na můj maturitní ples a nikdy mi tam neřekne, že vypadám jako princezna. Její. Stejně tak jako moje děti nikdy nepoznají babičku, která by je milovala stejně jako milovala mě.

Jak s tím mám žít? Nedokážu se s tím jen tak smířit.

Život není fér, to už vím dávno. Ale tohle je víc než nefér.

Už nechci. Nechci další den, další ráno, další noc. Další týden, měsíc, rok. Nechci žít s pocitem, že tady pro mě není.

Chci si jen lehnout, usnout a už se nikdy nevzbudit.

A proto se teď a znovu ptám:

Nechal bys mě odejít?
Nechal bys mě jen tak odejít?
Vzpomněl by sis někdy na mě?
Vzpomněli by si na mě lidé, které mám ráda? Nebo by jen tak zapomněli?
"Já už nechci. Nechci tady být. Promiň."
"To neříkej." odpověděl. Nepohnul se, jen se na mě dál díval. Nechytil mě za moje ledové ruce, neobejmul mě, nepolíbil mě. Jen dál stál a díval se. Čekal.
Ale já už dál čekat nechtěla. Byla jsem pevně přesvědčená, že neexistuje nic, co by mě mohlo zastavit. Neexistuje nikdo a nic, proč bych tady měla zůstat.
Přesto jsem se nezvedla a zůstala sedět. Jsem srab. Vím, jak je to lehké, vím, že to nebolí, vím, že by stejně všichni zapomněli, to všechno vím, přesto jsem nedokázala vstát.
Chtěla jsem mu říct, že bych si tak moc přála, aby mě teď chytil za ruku a nechal mě brečet. Chtěla jsem mu říct, jak moc bych chtěla slyšet, že všechno bude zase v pohodě. Chtěla jsem mu říct, ať mě zvedne a řekne mi, ať už se vzpamatuju.
Ale to všechno se odehrávalo jen v mojí hlavě a ze mně nevyšlo jediné slovo.
Promiň.