Znovu a znovu.
Políbil mě a otočil se ke mně zády. Položila jsem mu ruku přes bok a propletla si prsty s jeho.
Celou dobu se snažil aspoň trochu probrat a vnímat, co se kolem něho děje.
Jak dlouho jsme vůbec spali?
19:35
Moc dlouho ne.
Znovu jsem si sedla na postel a naklonila se k němu.
Políbil mě. A pak znovu.
Uvědomila jsem si, že teď mě rozhodně domů nepustí.
Rukou mi přejel po stehně.
Jako bychom oba uvázli znovu v té samé chvíli. Tolik jsme se do té chvíle zamilovali, tolik jsme se oba zamilovali do pocitu vzrušení, že jsme ani jeden nedokázala říct ne.
A pokud jsme jen na chvíli zapochybovali, jestli tohle opravdu chceme, byl to tak bezvýznamný a krátkodobý pocit, že stejně rychle odešel jako přišel.
Mohla bych tisíckrát říct, že už musím jít, vím, že by mě nenechal.
Stejně tak jako já bych bojovala za každou sekundu, kterou bychom mohli být spolu. Protože já se pokaždé vrátím pro poslední pusu jako malé dítě.
Zamilovala jsem se?
Už je to tak dlouho, co jsem se cítila, takhle dobře, ale jestli jsem byla zamilovaná jsem říct nedokázala. Vlastně ani on sám nevěděl, čímž mi dával naději, že nejsem jediný člověk, který se v sobě nevyzná. Je to tak matoucí pocit, když si uvědomím, jak dlouho se známe. Může se člověk vůbec takhle rychle zamilovat?
A má vůbec cenu nad tím přemýšlet?
Znovu mě napadlo, jak moc jsem unavená a že nesmím usnout, protože vím, že bych se probudila až ráno. Nos jsem zabořila do peřiny a vnímala jeho tichý a klidný dech. Jak může někdo tak rychle usnout? To je nad moje chápání.
Ze všech sil jsem se snažila udržet oči otevřené, ale než jsem se nadála, došlo mi, že to asi nemá cenu, protože jsem byla tak neskutečně unavená. Stejně jako on jsem během několika málo minut usnula.
Vzbudila mě až upomínka na mobilu.
Nechtěla jsem ho budit, proto jsem ji potichu vypnula, posadila se a snažila se najít ponožky. Ač jsem se sebevíc snažila být potichu, nakonec se stejně vzbudil.
"Asi bych už měla jít." vysvětlila jsem mu.
Zvedla jsem se z postele. Popravdě se mi domů vůbec nechtělo. Udělala jsem dva kroky dopředu, sebrala bílou ponožku a oblékla si mikinu. Poté jsem se znovu posadila na postel.Celou dobu se snažil aspoň trochu probrat a vnímat, co se kolem něho děje.
Jak dlouho jsme vůbec spali?
19:35
Moc dlouho ne.
Znovu jsem si sedla na postel a naklonila se k němu.
Políbil mě. A pak znovu.
Uvědomila jsem si, že teď mě rozhodně domů nepustí.
Rukou mi přejel po stehně.
Jako bychom oba uvázli znovu v té samé chvíli. Tolik jsme se do té chvíle zamilovali, tolik jsme se oba zamilovali do pocitu vzrušení, že jsme ani jeden nedokázala říct ne.
A pokud jsme jen na chvíli zapochybovali, jestli tohle opravdu chceme, byl to tak bezvýznamný a krátkodobý pocit, že stejně rychle odešel jako přišel.
Mohla bych tisíckrát říct, že už musím jít, vím, že by mě nenechal.
Stejně tak jako já bych bojovala za každou sekundu, kterou bychom mohli být spolu. Protože já se pokaždé vrátím pro poslední pusu jako malé dítě.
Zamilovala jsem se?
Už je to tak dlouho, co jsem se cítila, takhle dobře, ale jestli jsem byla zamilovaná jsem říct nedokázala. Vlastně ani on sám nevěděl, čímž mi dával naději, že nejsem jediný člověk, který se v sobě nevyzná. Je to tak matoucí pocit, když si uvědomím, jak dlouho se známe. Může se člověk vůbec takhle rychle zamilovat?
A má vůbec cenu nad tím přemýšlet?
Komentáře