Půl jedný ráno.

"Popravdě jsem měl strach, že já budu ten, kdo tě naprosto potopí, protože jsem se bál, že ty se do mě zamiluješ a já do tebe ne. Víš, možná to bude znít trochu egoisticky, ale do mě se holky prostě zamilovávají."

"Já to chápu."

"Ale pak jsem se zamiloval a teď vím, že já tě nepotopím, ale z toho všeho vytáhnu. Je spousta holek, na který budu vzpomínat jako na hloupý holky a vždycky když někdo řekne jejich jméno, představím si je ve špatným duchu. Přitom jsem je měl fakt rád, jenže s většinou jsem si nedokázal představit společnou budoucnost."

"Se mnou to dokážeš?"
Nekonečně dlouhá vteřina, která byla ovšem kratší než všechny předtím.

"Ano."

"Tak to jsem ráda."

...

"Strašně mi chybí máma. Já vím, že bych neměla přemýšlet nad věcma co by mohlo bejt, co jsme mohly spolu prožít... a tak. Jenže to nedokážu. Tak moc bych si přála, aby se mnou šla vybírat šaty na věneček, šla na můj maturitní ples a řekla mi, že vypadám jako princezna. Aby tady se mnou byla, až budu maturovat a podpořila mě, aby tady byla se mnou, až budu dělat přijímačky a aby mi koupila velkou čokoládu na nervy. Jenže teď nic toho nikdy mít nebudu. Proč všichni můžou? Tolik mi chybí."
Z očí mi stekly slzy. Nemohl je vidět, byla tma. Přesto mě chytil za ruku.

"Já vím. Musí to bejt strašně těžký."
"Vlastně ani netušíš." Chtěla jsem říct.

...

"Hodně lidí mi řeklo, že to bylo od ní strašně sobecký, když odešla, protože tady nechala dvě děti, přítele, psa, práci, prostě všechno. Jenže já si to nemyslím. Moje máma byla dobrej člověk. Nikdy nebyla sobecká, vždycky si přála to nejlepší pro nás -  její děti, ne pro sebe.

Jak moc je člověk sobeckej, když nás tady nechá a odejde?"
Dlouho jsem se bála na tohle někoho zeptat.

"Já nevím, muselo to být pro ni hrozně těžký. Asi už to nezvládla."

"Asi máš pravdu. Ale ona sobecká nebyla. Vím to. Stejně tak jako vím, že když se dostaneš do depresí, tak nepřemýšlíš nad tím, co bude s ostatními, co bude s tvojí rodinou a se vším, co máš. Přemýšlíš jen nad tím, kde ti bude líp, a když víš, že tady to není, tak to skončíš. Vždycky jsem byla hroznej srab, jenže jakmile to jednou zkusíš a zjistíš, jak moc je to všechno jednoduchý skončit, začneš nad tím přemýšlet úplně jinak. Uvědomíš si, jak je to všechno jednoduchý. Tohle si ale většina lidí vůbec neuvědomuje. Jsou tak strašně slepí. Vůbec netuší, že deprese jsou nemoc a ne to, že se cítí pod psa."

"Neskončíš to, viď?"

"To nevím. Ale s tebou mi je mnohem líp."

"Já vím, proto tu jsem."

...

"Víš, v co věřím? Že každý člověk má na téhle planetě úkol. Může to být úplně cokoliv. A ten úkol musí splnit, pak jeho duše dojde klidu. Pokud za svůj život nesplní, narodí se znovu v novém těle jako někdo jiný. Vlastně vůbec netuší, jaký úkol má splnit. Podle mě ten úkol splnila. Proto odešla. Nebyl důvod, aby déle zůstávala, než bylo nutné."

"Myslím, že ten úkol jsi byla ty. Že měla vychovat tak úžasnou holku. A to se jí povedlo."
A s tím jsem tu noc usínala.
Vidíš mě, mami, viď?