Svatba
Pomáhat na svatbě je trošku zvláštní typ brigády. Dozvíte se tam totiž hodně věcí o životě. Třeba jak chcete (nebo nechcete) aby vypadala vaše svatba (svatby). Haha.
Zamyslíte se nad tím, kolik lidí tam vlastně potřebujete, jaké jídlo chcete a jestli vůbec má cenu dělat nějakou obří svatbu.
Nad tím jsem přemýšlela zhruba prvních šest hodin.
Pořád jsem čekala, jestli přijde. Chvíli jsem měla pocit, že je tam se svoji holkou, každopádně stačilo se lépe kouknout a bylo mi jasný, že je to jeho sestra, protože rysy měli úplně stejné.
Čekala jsem a čekala.
Nenápadně jsem chodila sbírat nádobí a připadala jsem si trochu jako patnáctka, která není schopná oslovit kluka.
Během půl hodiny přišel několikrát jeho táta pro panák becherovky a vyprávěl mi, že tady poblíž mají chatu a že se jeho synovi moc líbím. Po sedmém nalitém panáku už jsem mu nevěřila ani slovo a byla jsem koneckonců ráda, že jsem při nalejvání becherovky ze sebe nevyklopila celou večeři.
Kdyby si dal ještě dva, asi už by byla večeře venku.
Odbila půlnoc. Zoufale jsem hledala někoho, kdo v celém sále nebyl s přítelkyní, nebo nezvracel.
A nebo oboje. Najednou.
Řekla jsem si, že to zkusím. Maximálně bych tam dřepěla další tři hodiny sama. Nebylo co ztratit.
Musela jsem vypadat vážně zoufale. A bylo mi to jedno.
Začali jsme si povídat a kupodivu mi další dvě hodiny utekly jako voda.
Stáli jsme uprostřed místnosti s rautem a já přemýšlela, jestli mi z toho všeho jídla je doopravdy špatně a kolik oleje se muselo spotřebovat na usmažení tolika bramboráčků. Odhaduju to na tři až čtyři litry oleje. Ještě chvíli mluvil o umění. Umělce vážně obdivuju. Kde pořád berou všechnu tu inspiraci? Napadalo mě každou chvíli. Asi už jsem byla dost unavená na hlubší myšlenky.
V duchu jsem se snažila spočítat, jak dlouho tady jsem a jak dlouho tady ještě budu. Vážně by mě nenapadlo, že se ke mně otočí a dá mi pusu. Na tvář. Jo, pusu na tvář.
Na sekundu jsem se ocitla někde mezi nebem a zemí a chytla veškerou inspiraci z bližšího vesmíru.
Bavili jsme se dál a dál. Odbila třetí. Postupně jsem procházela sál a sbírala špinavé talíře, tácky a sklenice. Několikrát to vypadalo, že už jsou na odchodu, nakonec se vždycky vrátili. Díkybohu za opilé sestry, pro které je ve tři ráno brzy odejít ze svatby. Nakonec jsem i tancovala, což kupodivu nebylo naprosto tragický jako vždycky. Teda, možná mi to jenom tak připadalo. Kdo ví.
Letmé dotyky a byl konec. Než jsem se nadála, zůstala jsem v celém sále jediná střízlivá s partou lidí, kteří měli tak šest promile. Nekecám. Nedokázala jsem vnímat svět kolem sebe a hlavou mi prošlo tolik myšlenek, že jsem si chvíli připadala jako v kómatu.
Dojela jsem domů, a když už konečně jsem mohla jít spát, nešlo to. Měla jsem v hlavě tolik myšlenek, že kdybych si lehla na bok, tak mi vyteče mozek i s těma myšlenkama.
Inspirativní člověk.
Taky bych chtěla být něčí inspirace.
Zamyslíte se nad tím, kolik lidí tam vlastně potřebujete, jaké jídlo chcete a jestli vůbec má cenu dělat nějakou obří svatbu.
Nad tím jsem přemýšlela zhruba prvních šest hodin.
Pořád jsem čekala, jestli přijde. Chvíli jsem měla pocit, že je tam se svoji holkou, každopádně stačilo se lépe kouknout a bylo mi jasný, že je to jeho sestra, protože rysy měli úplně stejné.
Čekala jsem a čekala.
Nenápadně jsem chodila sbírat nádobí a připadala jsem si trochu jako patnáctka, která není schopná oslovit kluka.
Během půl hodiny přišel několikrát jeho táta pro panák becherovky a vyprávěl mi, že tady poblíž mají chatu a že se jeho synovi moc líbím. Po sedmém nalitém panáku už jsem mu nevěřila ani slovo a byla jsem koneckonců ráda, že jsem při nalejvání becherovky ze sebe nevyklopila celou večeři.
Kdyby si dal ještě dva, asi už by byla večeře venku.
Odbila půlnoc. Zoufale jsem hledala někoho, kdo v celém sále nebyl s přítelkyní, nebo nezvracel.
A nebo oboje. Najednou.
Řekla jsem si, že to zkusím. Maximálně bych tam dřepěla další tři hodiny sama. Nebylo co ztratit.
Musela jsem vypadat vážně zoufale. A bylo mi to jedno.
Začali jsme si povídat a kupodivu mi další dvě hodiny utekly jako voda.
Stáli jsme uprostřed místnosti s rautem a já přemýšlela, jestli mi z toho všeho jídla je doopravdy špatně a kolik oleje se muselo spotřebovat na usmažení tolika bramboráčků. Odhaduju to na tři až čtyři litry oleje. Ještě chvíli mluvil o umění. Umělce vážně obdivuju. Kde pořád berou všechnu tu inspiraci? Napadalo mě každou chvíli. Asi už jsem byla dost unavená na hlubší myšlenky.
V duchu jsem se snažila spočítat, jak dlouho tady jsem a jak dlouho tady ještě budu. Vážně by mě nenapadlo, že se ke mně otočí a dá mi pusu. Na tvář. Jo, pusu na tvář.
Na sekundu jsem se ocitla někde mezi nebem a zemí a chytla veškerou inspiraci z bližšího vesmíru.
Bavili jsme se dál a dál. Odbila třetí. Postupně jsem procházela sál a sbírala špinavé talíře, tácky a sklenice. Několikrát to vypadalo, že už jsou na odchodu, nakonec se vždycky vrátili. Díkybohu za opilé sestry, pro které je ve tři ráno brzy odejít ze svatby. Nakonec jsem i tancovala, což kupodivu nebylo naprosto tragický jako vždycky. Teda, možná mi to jenom tak připadalo. Kdo ví.
Letmé dotyky a byl konec. Než jsem se nadála, zůstala jsem v celém sále jediná střízlivá s partou lidí, kteří měli tak šest promile. Nekecám. Nedokázala jsem vnímat svět kolem sebe a hlavou mi prošlo tolik myšlenek, že jsem si chvíli připadala jako v kómatu.
Dojela jsem domů, a když už konečně jsem mohla jít spát, nešlo to. Měla jsem v hlavě tolik myšlenek, že kdybych si lehla na bok, tak mi vyteče mozek i s těma myšlenkama.
Inspirativní člověk.
Taky bych chtěla být něčí inspirace.
Komentáře