Tak mi to vysvětli.

Díky tobě jsem začala věřit, že možná svět není tak špatný, jak jsem si myslela.

Že možná si na mě občas vzpomeneš.

Možná se občas koukneš na nějakou z mých fotek.

Možná zavítáš sem a přečteš si, co mám na srdci.

A možná odpovíš na něco, co si myslíš, že je o tobě a já si začnu myslet, že jsi na mě nezapomněl.

Byl to výstřel do tmy. Zapomněl jsi.

Neuplyne den, abych nezkontrolovala komentáře. Naivní bloncka. Pořád stejná. Za ty dva roky se v tomhle směru vůbec nic nezměnilo. Pořád čekám na zázrak. Z tvojí strany.

Hah.

Já svůj zázrak našla. Čekám na den, kdy mi dokážeš, že všechny ty kecy zprávy o tom, jak tě bude zajímat, jak se mi daří a jak žiju, budou pravda.

Chtěla bych tomu věřit.

Byly to kecy.

A já pořád doufám.

Víš, předevčírem jsem přiletěla. Prošla chodbou a klikatou uličkou. Moc dobře si pamatuju, jak jsem na letišti vyzvedávala tebe. Strašně jsme se opili. Jeli do Slanýho. Řekl jsi mi o tý holce na dovolený. Na tu větu nikdy nezapomenu. Druhý den jsem odjela domů.

Pamatuješ, jak jsi mi nevěřil? Jak sis myslel, že kecám a už nikdy nebylo nic jako dřív. Ty jsi tu noc neudělal vůbec nic. Nic.

Šel jsi spát.

A já taky.

Doteď si to přesně pamatuju.

Nenáviděla jsem tě za to, že jsi mě nechal skončit takhle.

Teď už je to všechno jedno. Nikdy víc ses mi neozval.

Tak proč teď? Skoro po dvou letech?

Nechápu.

Tak mi to vysvětli.

prosím