vyšší princip

Vím, že opravdu často se utápím sama v sobě.

A tím pádem přemýšlím nad několika různými věcmi.

Za prvé.

Jaký by byl svět beze mě? Kdyby tady bylo o blondýnu míň? Změnilo by se něco?

Jo jasně, teď mi zase všichni řeknou, jak hrozný by to bylo pro moji rodinu a bla bla bla, nebo ať už se laskavě proberu.

Jenže z depresí se nejde probrat. Nemůžete se z toho vyspat, nemůžete si vzít pokaždý prášek, nemůžete se každej tvářit, že jste na pokraji zhroucení. To není dobrý pro nikoho. Ale upřímně řečeno moje taktika vypadat v pohodě, kterou praktikuju asi tak poslední tři měsíce, asi taky není ta nejlepší. Protože nakonec stejně budu muset přijít domů a bejt zase sama.

A když už je mi líp a jdu do školy, tak to vydržím sotva první dvě hodiny, než mám pocit, že bych většině spolužáků nejradši strčila hlavu do záchodu a spláchla.

Nechci být negativní, ale jsem. Poslední dobou.

Je toho na mě moc.

Chci si lehnout do postele a spát jako normální lidi, a ne se za noc asi tak sto tisíckrát probudit, dívat se do stropu, snažit se mermomocí usnout, chodit na záchod, do kuchyně, otvírat ledničku a usoudit, že v půl druhý ráno fakt není čas na svačinu.

Chci nebojovat s každým jídlem, který mám sníst. Chci za jídlem vidět chuť, a ne ty posraný čísla kalorie. Asi to nikdy nedokážu, jsem si říkala před půl rokem, ale dokázala jsem to. Dokázala jsem přestat s tím nejhorším, s čím jsem kdy bojovala a vytvořila si to sama. Ale to jiný příběh.

A teď si to říkám znova. Nedokážu se na jídlo dívat jinak než jako na soubor sacharidů, cukrů, tuků, mastných kyselin, bílkovin, vitamínů a tak dále. Znáte to. Teda, znáte to? Protože o tom dost pochybuju. Máte taky v hlavě kalkulačku? Protože já jo. Naprosto perfektní kalkulačku.

Asi proto jsem nejlepší v matice.

Haha. Dělám si srandu.

Mami, tati, děkuju za tak skvělou genetickou výbavu, kterou bych momentálně zmačkala do kuličky a hodila do koše, protože mi v tuhle chvíli víc ubližuje, než pomáhá.

Chci se na sebe jednoho dne podívat a být se sebou spokojená. S tím jak vypadám a jaký jsem člověk. Chci se na sebe podívat do zrcadla a říct si, že je to v pohodě. Jestli se mi tohle někdy povede, bude to můj životní úspěch.

Chci jít ven a jen tak se procházet. Chci někomu ukazovat kytky, stromy, mechy, lišejníky, všechny pojmenovat, zařadit do třídy, řádu, čeledi, chci někomu říct a ukázat všechny typy listů, plodů, květů.

Chci se jednoho dne probudit a vědět, že všechno, co jsem kdy udělala, není zbytečný.

Chci se probudit šťastná.

Chci toho tolik?