Ples a další moje boje

pátek 19. 1., týden před plesem

Jela jsem cvičit. Všechno v pohodě, akorát mě trochu bolely záda. Nic, co by u mě nebylo neobvyklýho.

Skončila jsem trénink, sedla do auta a jela domů. Problém nastal, když jsem z auta chtěla vystoupit. Tak nějak to nešlo. Hrozně mě bolely záda.

Dolezla jsem domů a usoudila, že jsem si asi skřípla nerv (což se později ukázalo jako naprosto přesný odhad). Vzala jsem si brufen. Jenže ono se to vůbec nezlepšilo. Dostala jsem silný analgetika, další tlumiče bolesti s tím, že to bude druhej den lepší.

sobota a neděle

Lepší to teda nebylo.

Nemohla jsem chodit. Stát. Sedět. Ležet. Ani dejchat, protože mi to vystřelovalo do plic.

Začínala jsem lehce propadat zoufalství. (Zatím jenom lehce.)

pondělí (čtyři dní do plesu)

Vydržela jsem dvě hodiny ve škole a jela do nemocnice.

Přijdu tam a naprostá klasika – zrovna jim začínala polední pauza.

Takže, čekala jsem tam zhruba tři čtvrtě hodiny, aby mi řekli, že mám jít na jiný oddělení.

Tak jsem se teda sebrala a šla na oddělení, na nějž jsem šla poprvé a naposledy ve svém životě. Ortopedická ambulance. Vysvětlil někdo těm debilům, co je to ambulance? Na ambulanci se přece neobjednává, ne?

Asi jo. V týhle nemocnici je možný všechno.

Začala jsem o svém rozhodnutí jít do nemocnice dost silně pochybovat, začala jsem propadat mnohem většímu zoufalství, když na mě ani po další hodině nepřišla řada a předběhlo mě tak deset lidí.

Když na mě konečně přišla řada, tak mě poslali na RTG.

Tak jsem šla. Udělali mi rentgen a že mám jít zase zpátky.

Doktor se kouknul na rentgen a usoudil, že když mě to bolí, tak mi dá injekci.

Mohl mi říct, že to bude obří jehla a že to bude fakt bolet!

Neřekl.

Zabodnul mi do zad jehlu a zeptal se mě, jestli mi ta bolest vystřeluje spíš k hrudníku, nebo do kyčlí, a pohnul s tou jehlou.

V tu chvíli mi vytryskly slzy a začala jsem brečet jak malý dítě. Pochopte, na tohle jsem nebyla připravená, jak psychicky tak fyzicky. Píchnul mi to se slovy, že jsem prostě hysterka.

Tak vám teda děkuju pane doktore, sem rozhodně příště půjdu, až mě bude něco bolet.

úterý (tři dny do plesu)

Můj (do té doby) dobrý kamarád se mi uráčil napsat, že na můj ples nepůjde, protože nemá boty.

(Předem se omlouvám za pasivně agresivní část, pokud chcete, přeskočte na středu.)

Abych to nemusela sáhodlouze rozebírat.

Zaplatila jsem mu lístek, protože v tom svém mozečku si usmyslil, že jsem mu řekla, že mu ten lístek zaplatím a on by tam jinak nešel. Já jsem ho tam vážně chtěla. U našeho rozhovoru o sehnání, potažmo placení lístku, byli další tři lidé. Všichni mi doteď tvrdí, že jsem nic takového nikdy neřekla, no budiž. (Takže chyba byla očividně na jeho straně.)

Dobrý, jsem přece dospělá a musím držet slovo. (Teda najednou jsem podle něj byla dospělá.)

Přece dospělému člověku se stálou prací, který bydlí s mámou, platit lístek na ples je úplně normální.

Tak a v úterý už mi definitivně došla veškerá empatie a trpělivost, když mi napsal, že na ten ples nepůjde, protože nemá boty.

Věděl o tom plesu zhruba čtyři měsíce a nebyl schopnej si sehnat blbý boty. Proč přece, když už je nikdy nebude potřebovat, že jo?

Můj argument, že dospělí lidé dodržují svoje sliby, se docela jednoduše setkal s odpovědí: "Já teda sliby dodržuju vždycky, ale tenhle asi nedodržím."

-zajímavý

No a málem bych zapomněla na další skvělej argument: "Tenhle rok jedu dvakrát na dovolenou, tak si kvůli tobě nebudu kupovat boty za litr."

Co na to říct?

Díkybohu, že všichni moji kamarádi byli na mojí straně. I jeho kamarádi.

Asi ho všichni přesvědčovali tak dlouho, že si ty boty nakonec koupil.

(Že by jemu samotnýmu došlo, že pro jednou neměl pravdu, o tom dost pochybuju.)

Aniž by se mi za cokoliv z toho omluvil, mi napsal, že teda na ples jde.

Ó bože, příště mě prosím ochraň před dospělejma lidma, raději zůstanu u těch nedospělejch jako jsem já.

středa (dva dny před plesem)

Psychicky jsem se začala připravovat na ples. Asi tam budu muset vážně jít.

(To mi překazilo můj plán: bejt v pyžamu, jíst zmrzlinu, ležet v posteli a koukat na seriály.)

Ve škole začaly všechny holky řešit účesy, makeup, nehty, šaty, boty... Všechnomožný. 

Jestli mě něco před plesem rozhodilo, tak to bylo tohle. Protože mě absolutně nějakej účes a makeup nezajímal. Bylo mi to úplně u prdele jedno.

Na tyhle holčičí věci jsem nikdy nebyla a asi pravděpodobně nikdy nebudu. V naší třídě rozhodně nejsem jediná, kdo má problém s holčičím světem. 

Musíte pochopit mou nervozitu, která přišla ve chvíli, kdy se mé "spřízněné duše" začaly taky zajímat o holčičí věci.

Asi jsem divná.

Pardon.

Ale jsem.

Snažila jsem se ujistit u všemožných lidí, že nejsem divná.

Ale jsem.

-haha

čtvrtek (den před plesem)

Ráno jsem se ohnula ke koši s odpadkama s nadějí, že ho vynesu. No nevynesla. Byla jsem ráda, že jsem mohla stát.

Chytly mě znova záda.

Ve škole jsem vydržela čtyři hodiny nebrečet bolestí, což byl teda dost nadlidskej výkon.

Jela jsem znova do nemocnice, tentokrát už ne ortopedickou ambulanci.

Díky dobré známosti mě paní doktorka přijala bez objednání.

Udělala mi takovej divnej chvat na uvolnění zad, píchla mi injekci a další mi dala do ruky, ať si s ní v pátek dojdu k obvodní, ta mi to píchne.

A taky mi dala akupunkturu do ucha.

S odpoledním nácvikem předtančení jsem se v mžiku rozloučila.

pátek (den plesu)

Došla jsem si na injekci.

A zase hezky zpátky do postele.

Ve dvě jsem jela s kamarádkou ke kadeřnici a kosmetičce. Byly jsme tam skoro dvě hodiny, každopádně ten výsledek stál za to. Tohle bych se svoji jednou řasenkou a dvěma gumičkama do vlasů asi nezvládla.

Tak nějak jsem dobře předpověděla, že v sobotu nebudu použitelná, tak jsem jela volit už v pátek.

No a teď už k plesu.

Bylo to mnohem lepší, než jsem čekala.

Mé největší obavy, že upadnu během předtančení nebo šerpování, se neuskutečnily.

Dorazili všichni, které jsem na plese chtěla mít.

Můj kamarád dorazil asi tak o hodinu a půl pozdě.

Byl tam zhruba dvacet minut, a pak odjel do mekáče. Kdo by to byl čekal?

Nehodlám to dál řešit. Tohle asi k tomu bejt dospělej patří.

(Díky, že jsi mi ukázal, jakej člověk nikdy bejt nechci.)

Každopádně jeho nejlepší kámoš, kterýho znám tak asi sto let, tam se mnou zůstal. Což mě potěšilo a překvapilo asi z celýho plesu nejvíc.

Jak ples pokračoval vám neřeknu, protože si toho moc nepamatuju.

Hodně jsem pila, hodně tancovala, taky jsem několikrát málem spadla ze schodů.

Jak jsem se převlíkla na půlnoční překvapení si taky nepamatuju. Opravdu doufám, že jsem si vzala pod tričko podprsenku.

Jak jsem zvládla půlnočko si nepamatuju. Pamatuju si akorát tu tequilu se spolužákama potom.

Nebyla jsem schopná se převlíknout zpátky do šatů, takže jsem tam do tří do rána chodila v kraťasech, podklenkách a bílým tričko, který jsem měla všude od rtěnky. Ne od mojí.

S jakou holkou jsem kde byla si pamatuju jenom matně.

Každopádně všem děkuju.

Všem, kdo mi přinesli čistou vodu, když jsem vypadala, že umřu.

A taky těm, kteří mě odvedli do šatny.

Nevím, jak jsem se dostala domů, ale děkuju mé nejdražší stejně opilé polovičce, že mě odvedla domů, kde mě odložila do postele.