Rok 2017
leden
Snažila jsem se vyléčit ze zánětu jícnu. Pořád mě bolelo břicho, řeč se mnou fakt nebyla.
Neustále jsem chodila domů unavená, bez nálady, hladová. Při představě sebemenšího jídla se mi udělalo špatně z obav, jak by mě zase bolel žaludek.
únor
Hned na začátku února jsem dostala antibiotika. Zánět dutin. Pozitivní na tom bylo, že jsem mohla bejt doma a nic nedělat, což se mi stalo za poslední tři roky poprvý.
Přežila jsem Radkův (a další plesy) bez úhony. Ani jednou jsem se po alkoholu nepozvracela! Velký plus pro mě a pro mé okolí.
Skončila jsem se svojí dlouhou a super otravnou brigádou. Roznášení letáků. Prošla jsem si peklem. Taky sněhem, neskutečným vedrem a deštěm za ten rok a půl, co jsem roznášela. Neskutečně se mi ulevilo. Přestaly mě bolet záda a mohla jsem v neděli po obědě dělat jiný věci, než courat po Turnově.
březen
Jela jsem na pohovor ohledně letní brigády ve Španělsku. Poprvé v životě jsem mluvila na španělsky mluvícího člověka. Španělsky. Rozuměla jsem mu! Ale stejně mě nevzali.
Definitivně jsem se rozhodla, že mě ruština doopravdy nebaví, nestojí mi za to vstávat v šest, a pak tam usínat.
duben
Navštívila jsem Body Exhibition. Byla to jedna z nejlepších výstav, na který jsem kdy byla.
Velikonoce. Spala jsem u Radka, aby za mnou nikdo nepřišel a já se mohla aspoň jednou v pondělí vyspat. Co se nestalo... V půl osmý zazvonilo patnáct kluků. Najednou. Že jdou za mnou. Tak fialovej zadek jsem ještě nikdy neměla.
Na konci dubna jsem to schytala znova, když bylo poslední zvonění. Vlasy mi hrály všema barvama a smrděla jsem jako ruská děvka.
květen
Poprvé jsem byla políbena pod rozkvetlou třešní.
Asi po stopadesátý jsem chodila na rehabilitace se zádama, který vůbec nefungovaly (asi jako vždycky). Akorát mě to ještě víc bolelo.
Radek odmaturoval!
Dostala jsem vlastní auto! A v ten samej den jsme pořádali se třídou čajáč. Nikdy v životě jsem neviděla tolik opilejch lidí.
červen
Hned na začátku června jsme jeli do Prahy na Color Run. Bylo to o dost slabší než loni. Ale koupila jsem si nový boty, tak to mi zlepšilo náladu.
Já a můj nejmilejší jsme se nechali tetovat. Táta z toho nebyl moc nadšenej, ale co mohl dělat, že jo...
Přežila jsem poslední hodinu ruštiny a už tam nikdy nepáchnu! Přísahám!
Na konci školního roku jsme jeli na sporťák.
Ujela jsem 60 km na kole.
Neutopila se na lodi.
Poprvé v životě (a naposledy) hrála tenis.
A lezla po skalách.
Na školní výlet jsem měla dovoleno jet autem. Všech pět nás to přežilo.
Jeli jsme na Kristýnu a byl to snad ten nejlepší školní výlet se třídou, kterej jsem kdy zažila.
A málem bych zapomněla. 30. června, když se dávalo vysvědčení, jsem se projela sanitkou z úřadu domů. Poněvadž se mi tam po odběrech krve udělalo blbě. Tak mi pro jistotu zavolali záchranku a než přijela, tak jsem byla v pohodě.
Měla jsem na sobě sukni! A zrovna to nikdo neviděl! Chápete to?
červenec a srpen
Všehovšudy jsem měla za prázdniny tři brigády. O prázdninách se má přece odpočívat, ne?
Hned na začátku odjel táta s přítelkyní do Thajska a nás tady nechal na pospas. Světě div se, bylo to úplně stejný, jako když tady byl. Vařila, prala, žehlila a venčila psa jsem jako to dělám normálně, s tím rozdílem že jsem nemusela chodit do školy, ale jezdila jsem do práce.
První dva týdny v červenci jsme s mým nejdražším myli okna v Kautexu.
Pak jsem byla párkrát v Lidlu (asi tak patnáctkrát).
A taky dost podstatnou část prázdnin jsem strávila U Bati.
Jezdili jsme na výlety, chodili cvičit, koupali se, grilovali a byli spolu.
Vlastně to byly jedny z nejlepších prázdnin mého života.
30. srpna jsme udělali životní krok a odletěli s Radkem na společnou dovolenou.
září
Září začalo dobře. U moře a bez školy. Ideální.
Byla to skvělá dovolená.
Moře. Jídlo. Pláž. Sluníčko. Knížky. Výlety. Potápění.
A to všechno spolu!
Hned po příletu začala realita. Maturitní ročník.
Jednou jsem k tomu musela dospět.
Můj drahý mi v půlce září odjel na kolej do Prahy a já tady zůstala od pondělí do čtvrtka sama.
Taky jsem začala s novou brigádou. Uklízení podlah ve Sklostroji. Zní to hůř, než jaký to ve skutečnosti je.
(Jak tak na to koukám, kolik že jsem těch brigád letos měla?!)
říjen
Říjen je můj měsíc. Protože hned prvního mám narozeniny. 19? Ne vážně. Cejtim se na 13.
Ten samej den máme výročí.
To znamená dvojnásobnej dárek!
Co se týče školy, tak už v říjnu jsem měla pocit, že asi pojdu. Odejdu. Usnu. Spálim veškerý knížky o češtině. A že se hlavně potřebuju vyspat.
listopad
Stužkáč. No, válela jsem se pod stolem. Bavila se se skvělejma lidma, který tam za mnou přišli.
A dostala jsem stužku.
Začali jsme nacvičovat předtančení.
Ó bože, co jsem komu udělala?
Neumím tancovat. Vážně ne. Je to hrozný.
Zabte mě.
prosinec
Snažila jsem se udělat FCE certifikát. Výsledky pořád ještě nejsou, což je dost možná dobře.
Šli jsme na půlnoční premiéru Star Wars a já jako asi ten největší fanda, kterej viděl asi tak dva díly, jsem neusnula! A po pěti hodinách spánku jsem přežila dvě hodiny češtiny, kde nás bylo deset.
(Čeština je pro mě živá noční můra, protože... Upřímně... Naše učitelka jetotální píča!)
Tohle jsem nikdy neřekla, ani nenapsala.
-haha
Potřebuju odmaturovat.
Pokračujeme.
Paradox tohohle roku: víte co je periorální dermatitida?
Taková hnusná červená vyrážka na tvářích kolem pusy. Víte, kdo tím trpí?
Holky, který se hodně malujou. A já.
Já, která má doma jednu řasenku, kterou používá dokud buď nevyschne, nebo nedojde (říká se tomu tak?), má periorální dermatitidu.
Z čeho? Ze zubní pasty s fluorem.
Překvápko roku.
Stejně velký překvápko, že jsem udělala zkoušky na modrej pásek v judu!
Přijímám gratulace.
Přežila jsem Vánoce. Vážně nemám tohle období roku moc v lásce, ale zvládla jsem to.
Rok 2017 byl pro mě ve znamení:
společných chvil s Ráďou
skvělých přátel
cvičení a juda
dobrého jídla a vína!
školy a práce
spánku a nekončící únavy
Rok 2018 bude pro mě rozhodující. Maturita, přijímačky, nová škola, kolej.
Asi budu hodně brečet, hodně nadávat a málo spát.
Ale doufám, že budu moct bejt s lidma, který mám ráda.
Doufám, že prožiju opravdu hodně krásných výletů a chvil jako rok předtím.
A stejně tak si neskutečně přeju dostat se na školu, na kterou opravdu chci.
Předsevzetí si dávám jenom jedno. Žít.
Snažila jsem se vyléčit ze zánětu jícnu. Pořád mě bolelo břicho, řeč se mnou fakt nebyla.
Neustále jsem chodila domů unavená, bez nálady, hladová. Při představě sebemenšího jídla se mi udělalo špatně z obav, jak by mě zase bolel žaludek.
únor
Hned na začátku února jsem dostala antibiotika. Zánět dutin. Pozitivní na tom bylo, že jsem mohla bejt doma a nic nedělat, což se mi stalo za poslední tři roky poprvý.
Přežila jsem Radkův (a další plesy) bez úhony. Ani jednou jsem se po alkoholu nepozvracela! Velký plus pro mě a pro mé okolí.
Skončila jsem se svojí dlouhou a super otravnou brigádou. Roznášení letáků. Prošla jsem si peklem. Taky sněhem, neskutečným vedrem a deštěm za ten rok a půl, co jsem roznášela. Neskutečně se mi ulevilo. Přestaly mě bolet záda a mohla jsem v neděli po obědě dělat jiný věci, než courat po Turnově.
březen
Jela jsem na pohovor ohledně letní brigády ve Španělsku. Poprvé v životě jsem mluvila na španělsky mluvícího člověka. Španělsky. Rozuměla jsem mu! Ale stejně mě nevzali.
Definitivně jsem se rozhodla, že mě ruština doopravdy nebaví, nestojí mi za to vstávat v šest, a pak tam usínat.
duben
Navštívila jsem Body Exhibition. Byla to jedna z nejlepších výstav, na který jsem kdy byla.
Velikonoce. Spala jsem u Radka, aby za mnou nikdo nepřišel a já se mohla aspoň jednou v pondělí vyspat. Co se nestalo... V půl osmý zazvonilo patnáct kluků. Najednou. Že jdou za mnou. Tak fialovej zadek jsem ještě nikdy neměla.
Na konci dubna jsem to schytala znova, když bylo poslední zvonění. Vlasy mi hrály všema barvama a smrděla jsem jako ruská děvka.
květen
Poprvé jsem byla políbena pod rozkvetlou třešní.
Asi po stopadesátý jsem chodila na rehabilitace se zádama, který vůbec nefungovaly (asi jako vždycky). Akorát mě to ještě víc bolelo.
Radek odmaturoval!
Dostala jsem vlastní auto! A v ten samej den jsme pořádali se třídou čajáč. Nikdy v životě jsem neviděla tolik opilejch lidí.
červen
Hned na začátku června jsme jeli do Prahy na Color Run. Bylo to o dost slabší než loni. Ale koupila jsem si nový boty, tak to mi zlepšilo náladu.
Já a můj nejmilejší jsme se nechali tetovat. Táta z toho nebyl moc nadšenej, ale co mohl dělat, že jo...
Přežila jsem poslední hodinu ruštiny a už tam nikdy nepáchnu! Přísahám!
Na konci školního roku jsme jeli na sporťák.
Ujela jsem 60 km na kole.
Neutopila se na lodi.
Poprvé v životě (a naposledy) hrála tenis.
A lezla po skalách.
Na školní výlet jsem měla dovoleno jet autem. Všech pět nás to přežilo.
Jeli jsme na Kristýnu a byl to snad ten nejlepší školní výlet se třídou, kterej jsem kdy zažila.
A málem bych zapomněla. 30. června, když se dávalo vysvědčení, jsem se projela sanitkou z úřadu domů. Poněvadž se mi tam po odběrech krve udělalo blbě. Tak mi pro jistotu zavolali záchranku a než přijela, tak jsem byla v pohodě.
Měla jsem na sobě sukni! A zrovna to nikdo neviděl! Chápete to?
červenec a srpen
Všehovšudy jsem měla za prázdniny tři brigády. O prázdninách se má přece odpočívat, ne?
Hned na začátku odjel táta s přítelkyní do Thajska a nás tady nechal na pospas. Světě div se, bylo to úplně stejný, jako když tady byl. Vařila, prala, žehlila a venčila psa jsem jako to dělám normálně, s tím rozdílem že jsem nemusela chodit do školy, ale jezdila jsem do práce.
První dva týdny v červenci jsme s mým nejdražším myli okna v Kautexu.
Pak jsem byla párkrát v Lidlu (asi tak patnáctkrát).
A taky dost podstatnou část prázdnin jsem strávila U Bati.
Jezdili jsme na výlety, chodili cvičit, koupali se, grilovali a byli spolu.
Vlastně to byly jedny z nejlepších prázdnin mého života.
30. srpna jsme udělali životní krok a odletěli s Radkem na společnou dovolenou.
září
Září začalo dobře. U moře a bez školy. Ideální.
Byla to skvělá dovolená.
Moře. Jídlo. Pláž. Sluníčko. Knížky. Výlety. Potápění.
A to všechno spolu!
Hned po příletu začala realita. Maturitní ročník.
Jednou jsem k tomu musela dospět.
Můj drahý mi v půlce září odjel na kolej do Prahy a já tady zůstala od pondělí do čtvrtka sama.
Taky jsem začala s novou brigádou. Uklízení podlah ve Sklostroji. Zní to hůř, než jaký to ve skutečnosti je.
(Jak tak na to koukám, kolik že jsem těch brigád letos měla?!)
říjen
Říjen je můj měsíc. Protože hned prvního mám narozeniny. 19? Ne vážně. Cejtim se na 13.
Ten samej den máme výročí.
To znamená dvojnásobnej dárek!
Co se týče školy, tak už v říjnu jsem měla pocit, že asi pojdu. Odejdu. Usnu. Spálim veškerý knížky o češtině. A že se hlavně potřebuju vyspat.
listopad
Stužkáč. No, válela jsem se pod stolem. Bavila se se skvělejma lidma, který tam za mnou přišli.
A dostala jsem stužku.
Začali jsme nacvičovat předtančení.
Ó bože, co jsem komu udělala?
Neumím tancovat. Vážně ne. Je to hrozný.
Zabte mě.
prosinec
Snažila jsem se udělat FCE certifikát. Výsledky pořád ještě nejsou, což je dost možná dobře.
Šli jsme na půlnoční premiéru Star Wars a já jako asi ten největší fanda, kterej viděl asi tak dva díly, jsem neusnula! A po pěti hodinách spánku jsem přežila dvě hodiny češtiny, kde nás bylo deset.
(Čeština je pro mě živá noční můra, protože... Upřímně... Naše učitelka je
Tohle jsem nikdy neřekla, ani nenapsala.
-haha
Potřebuju odmaturovat.
Pokračujeme.
Paradox tohohle roku: víte co je periorální dermatitida?
Taková hnusná červená vyrážka na tvářích kolem pusy. Víte, kdo tím trpí?
Holky, který se hodně malujou. A já.
Já, která má doma jednu řasenku, kterou používá dokud buď nevyschne, nebo nedojde (říká se tomu tak?), má periorální dermatitidu.
Z čeho? Ze zubní pasty s fluorem.
Překvápko roku.
Stejně velký překvápko, že jsem udělala zkoušky na modrej pásek v judu!
Přijímám gratulace.
Přežila jsem Vánoce. Vážně nemám tohle období roku moc v lásce, ale zvládla jsem to.
Rok 2017 byl pro mě ve znamení:
společných chvil s Ráďou
skvělých přátel
cvičení a juda
dobrého jídla a vína!
školy a práce
spánku a nekončící únavy
Rok 2018 bude pro mě rozhodující. Maturita, přijímačky, nová škola, kolej.
Asi budu hodně brečet, hodně nadávat a málo spát.
Ale doufám, že budu moct bejt s lidma, který mám ráda.
Doufám, že prožiju opravdu hodně krásných výletů a chvil jako rok předtím.
A stejně tak si neskutečně přeju dostat se na školu, na kterou opravdu chci.
Předsevzetí si dávám jenom jedno. Žít.
Komentáře