Camino de Santiago 2018, část 1

Nejprve bych ráda napsala něco o cestě samotné.

Je to cesta. Vlastně celej život je cesta. Camino pro mě mělo být něco jako mind recovering, protože jsem si v dosavadním životě prošla věcmi, které bych nikomu nepřála. Navíc od října nastupuju na vysokou školu, což bude chtě nechtě šok. Potřebovala jsem si spoustu věcí promyslet, vypadnout z Česka a dělat něco, co mi ani trochu není blízký - chození.

Upřímně řečeno, ani nevím, jak jsem na ten nápad přišla. Hlavní bylo, že s tím přítel jakžtakž souhlasil. Jenže z ničeho nic byl květen, já odmaturovala, začala se pořádně učit na přijímačky a než jsem se nadála, seděli jsme v letadle do Španělska.

Co je camino? Odkud vycházet?

Camino je poutní cesta a je jich hned několik. Můžete vyjít odkudkoliv, třeba z baráku, je to jedno. Můžete vycházet z francouzského městečka San Jean de Pied, nebo z Portugalska, nebo odkudkoliv chcete. Stačí zabodnout prst do mapy Španělska a s největší pravděpodobností i tudy camino povede. Trasy najdete zde.

Náš (můj) původní plán byl, že vyjdeme v San Jean de Pied jako většina poutníků, kteří se rozhodli jít francouzskou cestu, jenže nastal problém s časem - chtěli jsme se vrátit na začátku srpna. Další faktor byly Pyreneje, které se přecházejí během prvních dnů. Co si budem, ani jeden nejsme zkušení chodci, navíc doprava do San Jean není úplně snadná... Nakonec jsme se shodli, že nejlepší bude vyjít z města Burgos, protože má letiště a tudíž nebude problém se tam dostat.

Věci s sebou

Řídili jsme se třemi pravidly:

1. Minimalizujte, co se dá.

2. Minimalizujte i to, co se nedá.

3. Minimalizujte všechno.

Takže můj seznam vypadal následovně:

• boty, funkční tričko, kraťasy, podprsenka, kalhotky a ponožky - v tom jsem šla
• bavlněné tričko, kraťasy, podprsenka, kalhotky - do toho jsem se převlékla po vysprchování a v tom jsem taky spala
• mikina (měla jsem fleesovou lyžařskou, protože mi je pořád zima) a legíny (nebo dlouhý kalhoty)
• klobouk
• sandále, nebo jiné boty na přezutí (přítel měl pantofle)
• pláštěnka
• hydrovak (vřele doporučuju!)
• hygiena (zubní kartáček, mini pasta, mini šampón se sprcháčem 2v1, hřeben, nůžky na nehty)
• měsíčková mast na nohy!
• opalovací krém
• lékárna (ibalgin, paralen, ercefuryl, antibiotika, obvaz, compeed náplastě na puchýře, alkoholové dezinfekční tampónky)
• špunty do uší
• prací prášek v maličký lahvičce
• rychleschnoucí ručník
• mini šitíčko (sebrala jsem ho někde v hotelu na dovolený)
• ešus, lžíce a vidlička 2v1
• spacák
• nabíječka, powerbanka, sluchátka
• uzavíratelná taštička na doklady
• papíry a tužka

Mezi naprosto zbytečný věci pro nás patřilo: vlhčené ubrousky, čelovka (pokud nehodláte vycházet před šestou - což by znamenalo tak v pět vstávat, tak je naprosto zbytečná), sluneční brýle, sirky.

Naopak skoro nepostradatelné věci: hydrovak, špunty do uší, mikina, uzavíratelné sáčky na doklady, hygienu a v podstatě cokoliv (dají se koupit v Ikee, jsou to sáčky na potraviny), měsíčková mast na nohy, která nohy zklidní a zregeneruje.
Suma sumárum měl můj batoh bez vody 6,5 kila.

Boty, puchýře
Boty jsem měla nízký trekingový a byla to skvělá volba. Přítel si vzal ultraboosty od Adidasu s Continental podrážkou a taky zabodoval. Upřímně řečeno, měli jsme oba jeden malinkej puchejř, což se rozhodně o ostatních říct nedá. Všichni, kteří šli ve vysokých pohorkách, měli puchejře všude. Obrovský, krvavý, hnisající. Není se čemu divit, když se vám celej den noha paří ve vysokejch botách, který nevětraj.
Další faktor jsou rozhodně ponožky. Kupte si čistě syntetický, žádná bavlna! Noha vám bude mnohem lépe větrat, rychleji vám uschnou, pravděpodobnost puchýřů je tudíž menší.
Ale rozhodně největší faktor je prošlápnutost bot. Doporučuju v nich ujít minimálně 100 km předtím, než vyjdete. A myslím to smrtelně vážně. V novejch botách budete mít puchejře raz dva.


Peníze, pas, pojištění
Určitě si s sebou vezměte dostatek hotovosti. Na většině míst se kartou platit nedá a výběr z bankomatu by vás stál majlant. Já měla s sebou 300 euro a stačilo mi to úplně akorát. Průměrně jsme za den utratili okolo 15 euro na jednoho.
Bez pasu se nikde neubytujete, takže ten taky rozhodně s sebou.
Pojištění je snad samozřejmost.

Ubytování
Abyste se mohli někde ubytovat, je potřeba mít credencial. Je to sešítek, který po vás na každé ubytovně budou chtít, bez něj se nikde neubytujete. Na každé ubytovně vám do něj dají razítko. (Razítka můžete sbírat v různých barech, hospodách, obchodech. My jsme si nechávali dát razítka jenom na ubytovnách.) Je dobré si dopředu zjistit, kde se dá credencial koupit - většinou se dá sehnat ve větších městech.

Většina poutníků bydlí na ubytovnách = albergue. Ceny a úroveň se hodně liší.

Ceny: Většinou jsme za ubytování platili od 6 do 10 euro, ale samozřejmě byly i mnohem dražší ubytovny. Nejčastěji jsme bydleli v albergue municipal = obecní ubytovna - je levnější a je zde více poutníků.

Úroveň: Bydleli jsme v nově vybavených albergue, ale i ve starších. Každopádně vždycky bylo všude čisto. Na spoustě místech jsme dostali jednorázová povlečení, takže se nám hned spalo líp. (Po prvním dnu jsme si chytře jednorázové povlečení strčili do batohu, váží nula nula nic, a světe div se, na několika místech jsme byli opravdu rádi, že ho máme.)

Galicie: V Galicii stojí obecní ubytovny všechny 6 euro i s jednorázovým povlečením a všechny mají kuchyň, která je naprosto bez vybavení, takže doporučuju vzít si s sebou ešus.

Vaření

Měli jsme v plánu si vařit, takže jsme hledali primárně albergue s kuchyní. Po asi třech neúspěšných pokusech, kdy bylo v průvodci napsáno, že tam kuchyň je a buď tam nebyla vůbec, nebo tam byla jenom mikrovlnka, jsem vždycky den předem hledala, jestli je v daném městě, kam se chystáme dojít, reálná kuchyň.

Můj největší pomocník byly Google mapy, kde si přímo rozkliknete fotky od lidí, kteří tam byli, takže zjistit, jestli tam kuchyně je, nebo ne, už není zase takový problém.

Pokud si nechcete vařit, bude vás camino stát mnohem víc než nás. Poutnické menu stojí 10 euro a skládá se ze tří chodů (většinou dvě jídla připomínají hlavní jídlo, následuje dezert), k tomu dostanete víno, vodu a bagetu.

Jídlo obecně

Přes den toho moc nesníte. My jsme po několika dnech přišli na strategii, která se nám velmi osvědčila.

Snídali jsme jogurt, pečivo, vajíčka, nebo cokoliv co bylo po ruce. Každopádně vyjít bez snídaně nepřicházelo v úvahu.

Po prvních 10 kilometrech byla první pauzička na svačinu, která se skládala z banánu a jablka.

Po dalších deseti kilometrech jsme si dali oběd - bagetu (tu jsme buď koupili po cestě, nebo už jsme ji měli koupenou z předchozího dne) se šunkou a sýrem.

Večeře se stala největším jídlem dne: těstoviny, rajčatová omáčka a maso - buď tuňák v konzervě, nebo mleté maso. Ačkoliv jsme to jedli skoro každý den, tak jsme měli vždycky hroznej hlad, takže nám to chutnalo.

Voda
Na caminu s ničím jiným než s vodou nepočítejte. Jelikož jsme oba zvyklí pít doma vodu a nic než vodu, nebyl to pro nás problém.
Voda byla náš největší přítel i nepřítel. Má jednu obrovskou nevýhodu - je těžká. Světe div se, litr vody je kilo navíc. Když si třílitrovej hydrovak naplníte vodou a nacpete do batohu, je váhovej rozdíl fakt cejtit. Během dne jsme vypili okolo čtyř až pěti litrů vody, což není úplně málo.
Pitná voda (agua potable) je prakticky v každém městě. Takže kupovat si balenou je asi ten největší nesmysl.

Ceny

Ceny potravin jsou o malinko vyšší než u nás, pokud nakupujete v supermarketu. V horách jsme zaplatili zhruba 1,5 až dvojnásobek normálních cen ve Španělsku.

Logistika aneb plánování trasy

Každý den jsme měli naplánováno, kam chceme dojít. Největším pomocníkem nám byly vytisknutý mapičky i s výškovým profilem trasy viz. mapy. Vřele doporučuju vytisknout!

Španělé a španělština

Pokud neumíte španělsky budete mít docela problém. Španělé se anglicky učit nechtějí a na drtivé většině míst neumí anglicky ani slovo. (Což nás překvapilo hlavně u mladých lidí, protože ani ti neuměli v podstatě nic.) Doporučuju se naučit alespoň pár základních frází.

Jinak já, jakožto španělštinář, jsem problém neměla. Většinou jsem rozuměla všemu, mluvit pro mě bylo maličko horší, ale na všechno se dá zvyknout. A protože jsem z nás dvou byla jediná, kdo uměl španělsky, bylo všechno vyřizování na mě.

Španělé obecně jsou ve všem dost pomalý. Pracovat začínají nejdřív v devět, pak mají tříhodinovou siestu. (Během siesty je všude zavřeno.) Na rozdíl od nás žijí v noci. Nikam nespěchají, vždycky nám všechno ochotně vysvětlili, poradili a pomohli.

den 1

cesta do Burgos

V 10:55 nám mělo letět letadlo. Na neštěstí mělo přes hodinu a půl zpozdění, takže doba pro přestup v Barceloně se zdála být mizivá. V okamžiku, kdy jsme přistáli na letišti v Barceloně, nám mělo odlétat letadlo do Burgos. Proběhli jsme letadlem, doběhli k první informační tabuli a zjistli, že náš let se zpozdil o půl hodiny. I tak nebylo času nazbyt. Přeběhnout celý letiště nám zabralo skoro patnáct minut, ale k letadlu jsme dorazili včas. No letadlu... Bylo to spíš pidi letadýlko pro třicet lidí. Let trval něco málo přes hodinu. V Burgos jsme měli v plánu nasednout na autobus a jet do centra, ale autobusy ve Španělsku nefungujou (jsme ještě netušili, že je to normální), proto jsme sedli do taxíku.

Ubytovnu jsme našli kupodivu rychle (ubytovna = albergue), byl to starý klášter, ale vevnitř nově zrekonstruovaný. Večer jsme došli nakoupit jídlo na další den - bagety, šunku, sýr, špenát a dva půlkilový jogurty na snídani.

Naše první bizarní večeře: Kupte chlazený masový kuličky, dejte je do mikrovlnky. (Mimochodem ve Španělsku znamená kuchyň mikrovlnku) Čekejte. Není to krásný jako když je upečete v troubě nebo osmažíte na pánvi, ale sníst se to dá.

den 2

20 km

V šest ráno nám zazvonil budík. Vstali jsme, snědli půlkilovej jogurt a po půl sedmý jsme vyrazili na cestu. Vůbec jsme nevěděli, kam máme jít, takže jsme nenápadně pronásledovali dvě Američanky. Rychle nám došlo, co máme hledat - žlutý šipky a mušle.

Cesta utekla rychle, před jedenáctou jsme přišli do Hornillos del Camino, kde jsme měli v plánu zůstat. Hned po ubytování jsme na tři hodiny usnuli, byli jsme totálně vyřízený. Odpoledne jsme došli nakoupit do místního obchodu, k večeři si udělali míchaný vajíčka a než jsme se nadáli, znovu jsme oba usnuli.

den 3

30 km

V půl sedmý jsme vyrazili z Hornillos. Venku bylo 16 °C, ale první čtyři kilometry byly do kopce, takže jsme se rychle zahřáli. Až okolo sedmý začalo svítat, do té doby bylo šero.

Po 10 kilometrech jsme si dali patnácti minutovou pauzu.

Vzhledem k tomu, že do většího města (cca 20 km) jsme se dostali už v půl jedenáctý, rozhodli jsme se pokračovat. Najedli jsme se, vyvětrali nohy a hned se nám šlo líp.

Kousek za městem bylo dost velký stoupání (náš pracovní název byl krutý stoupání - ten se potom ujal, takže jsme ho používali u jakýhokoliv kopce). Ačkoliv začalo být teplo, šlo se nám dobře, jenom poslední tři kilometry po silnici byly peklo. Došli jsme na hezkou ubytovnu, kde nikdo nebyl, takže jsme zpocený došli do místního baru, kde jsme sehnali paní, která nás ubytovala, a i s tříchodovou večeří nás to vyšlo 10 euro na jednoho. Na ubytovně jsme byli dlouho sami. Až asi za dvě hodiny přijela Němka na kole a večer dorazili dva další poutníci. Celkem nás tam bylo pět, takže jsme měli poprvé možnost se s někým seznámit. A taky poprvé nikdo nechrápal.

den 4

30 km

Třetí den (chůze) je vždycky kritickej. Už od rána se nám šlo pěkně blbě. Bolely nás nohy a celkově jsme se na chůzi moc necejtili. A mně se udělal puchýř na malíčku, takže se mi taky nešlo nejlíp.

Cesta nám vůbec neutíkala, takže jsme byli šťastný jak blechy, když jsme konečně dorazili do ubytovny. Po rutinní sprše a dvou hodinách spánku jsme se rozhodli jít nakoupit. Jenže! Byla neděle. A v neděli se ve Španělsku nepracuje - tudíž jedinej obchod s potravinami byl logicky zavřenej. Zachránila nás cukrárna, kde jsme si na snídani koupili ciegas - měkoučký sušenky s cukrovou polevou, který vzdáleně připomínaly perníčky. Na večeři jsme šli do hospody a koukali si na MS ve fotbale (já z donucení).

den 5

30 km

Dneska se nám šlo o sto procent líp.

Za prvé: vstali jsme jako poslední (v sedm ráno) a majitel albergue usoudil, že vypadáme unaveně, tak nám před odchodem sám od sebe přinesl dvě kafe na terasu.

Za druhé: došli jsme 6 km do města, kde byl supermarket a kde měli čerstvý bagety! A donuty!

Za třetí: Carrión je úžasný město! Všude kostely z dvanáctýho století a obří klášter.

Cesta nám utekla dost rychle, ale město Lédigos, kam jsme došli mělo dva zásadní mínusy:

Za prvé: předražená ubytovna za deset euro měla na webovkách napsáno, že mají kuchyň se sporákem. Neměli. A my jsme měli chuť na míchaný vajíčka.

Za druhé: čekali jsme, že ve městě na konci etapy bude alespoň jeden obchod, což nebyl. Takže když jsem zoufalá našla pojízdnej tranzit s ovocem a zeleninou, byla jsem štěstí bez sebe.

den 6

26 km

Ráno byla děsná kosa. Odhadli jsem to na 10 °C. Navíc nás od rána bolely nohy.

Za 16 km jsme nakoupili v DIA (už šestý den nám bylo jasný, že tenhle supermarket má nejenom nejlepší výběr, ale taky nejlepší ceny, tudíž jsme si měli pořídit zákaznickou kartičku). Odpoledne v albergue bylo jako každý jiný: sprcha, spánek. A protože tahle ubytovna měla kuchyňku, uvařili jsme si těstoviny s rajčatovou omáčkou, tuňákem a slaninou. Hlad je nejlepší kuchař 💗

den 7

27 km

Ráno jsme si chtěli udělat míchaný vajíčka, když už tam byla kuchyň, jenomže nám nedošlo, že když je horario (provozní doba) kuchyně od 17 do 20 hodin, že v šest ráno nebude fungovat sporák. Já jakožto člověk, kterej si poradí za každý situace (aneb blondýna v reálným životě), jsem se rozhodla udělat míchaný vajíčka v mikrovlnce a světe div se! Povedlo se!

Po vajíčkách se nám šlo výborně. Taky jsme zažili první déšť, pršelo sice deset minut, ale pršelo...

Došli jsme do městečka 20 km před Leónem, takže na ubytovně bylo hodně poutníků.

Jinak k večeři jsme měli pro změnu těstoviny s rajčatovou omáčkou, ale tentokrát s masovejma kuličkama.