Tak já za tebou pak zajdu.
Jo hele, to bych spočítala na prstech jedný ruky, kolikrát jsi za mnou doopravdy zašel. 
Víš, že mám hodně práce...

Podíval ses na mě, jakobych ti právě ublížila. A mně to bylo jedno. Ta samá výmluva po miliontý první mě nechávala úplně klidnou. Nemá to cenu. Nic nemá cenu.
Planeta Země se otáčí dál, čas plyne v našem světě pořád stejně rychle. Chvíli jsem zatoužila být ve vesmíru, kde plyne čas mnohem pomaleji. Všechno se vrátilo do starých kolejí. Konspirační teorie zůstaly pouze v mojí hlavě. Myšlenky na reálné i nereálné události taky.
Všechno se zdálo být v normálu. Ale nebylo. To bych nebyla já, kdyby se mi svět nerozpadal pod rukama.

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

medideník červen

Obrázek
Pondělí Ráno jsem šla cvičit a zase jsem se tam akorát ztrapňovala. Jak by řekl Radek, ve fitku se ale nikdo neztrapňuje... (Ani tahle myšlenka mi moc nepomáhá.) Upřímně jsem demotivavá, protože moje výsledky se vůbec neblíží tomu, jak bych chtěla, aby to vypadalo. Ono se vlastně po roce běhání a takovýho lehkýho nic nedělání není čemu divit. Koupila jsem si v Lidlu mandle v cukru. A celý jsem se sežrala. Večer jsem si skoro uřízla prst, když jsem krájela chleba. Trochu přeháním, ale krve teklo hodně. Ale dobrý, bylo to na levý ruce. Úterý Už mě to učení děsně sere . Nebaví! Už mě to učení hrozně nebaví. Některý věci čtu po dvacátý a pořád mám pocit, že je vidím poprvý. Aktuálně svádím souboj s názvy antidepresiv. Mám pocit, že mi život protejká mezi prstama, protože zatímco se učím antidepresiva, který jako zubařka budu asi horkotěžko předepisovat, tak ostatní žijí. Teda žijí na sociálních sítích. Všechny příspěvky o nastávajících maminkách, zařizování bytu, stavění domu... Mě serou ....
Read more »

hlad

 Byla doba, kdy jsem chtěla mít hlad. Byla to určitě forma sebepoškozování, která fungovala skvěle. Byla ale i doba, kdy jsem hlad mít nechtěla a měla. Paradox, že? Začalo to na gymplu, kdy jsem měla dlouhé a náročné tréninky několikrát týdně. Cesta na trénink mi pěšky (za deště, v zimě, ve tmě, ve vedru, vždycky...) trvala tak půl hodiny. Dvě hodiny trénink. Půl hodiny domů (do kopce). Dorazila jsem většinou kolem půl devátý a měla hlad, protože před tréninkem jsme alespoň dvě hodiny nemohli jíst, abychom se nepozvraceli. Přišla jsem domů a doma v lednici byly kyselý okurky a mrkev. To byla jistota. Ale žádný vejce, šunka, sýr, pečivo... Často jsem večeřela jogurt s marmeládou nebo právě ty kyselý okurky (ty byly moc fajn na prázdnej žaludek). Prosila jsem tátu, aby dojel nakoupit, ale vždycky přišla jen kritika, jak všechno strašně rychle sežereme a hádka. Hádky mě vždycky vyždímaly. Měla jsem pocit, že jsem doslova nejhorší dcera na světě, protože akorát někomu přidělávám práci ...
Read more »
možná sis toho nevšiml... ale Země se otočila 41krát od chvíle, kdy jsme se naposledy viděli Země se otočila 15krát od chvíle, kdy jsem si naposledy prohlížela naše společný fotky Země se otočila 0krát od chvíle, kdy jsem na tebe myslela kdybych měla říct všechno, co chci říct, možná už by se ani netočila... kdybych ti mohla zavolat, zavolám možná mám obsese možná žiju kompulzema ale jen to mě to drží nad hladinou možná.
Read more »