Popadla jsem láhev na vodu, sebrala poslední síly a šla na záchod. Stejně jsme neměli co dělat.
Otevřela jsem dveře. Nikdo tam nebyl. Vešla na záchod, přiklopila poklop, sedla si a rozbrečela se. Byla mi příšerná zima, bolela mě hlava a vlastně mě bolelo úplně všechno. Tolik si přeju lehnout si do postele a spát. Po několika probdělých nocích jsem pokusy o spánek vzdala. Aspoň tu mikinu bys mi mohl přinést. A taky čaj. Jenže na mě nemáš čas. Máš důležitější věci na práci.
Proč jsem tak naivní?!
Slzy mi tekly po tvářích, bradě a kapaly na zem.
Všechno pomalu končí.
Mám pocit, že se ode mě každou minutu vzdaluješ.
Všechny věci, které jsme spolu neprožili a nikdy neprožijeme.
Všechny nevyřčené věty.
Poslední hodiny a minuty.
Čas běží.
Už se nikdy neuvidíme.
Budu daleko.
Zapomeneš na mě. Jako všichni.
Bylo to all in, all deal.
Ale ani jeden z nás do toho nešel.
Proč?
Nakonec se stejně budu muset zvednout a jít zpátky. Napadlo mě.
Ještě pár minut jsem zírala na stěnu a nechala kapat slzy na zem. Pak jsem se zvedla, otevřela dveře a odešla. Nebyla jsem schopná se na sebe podívat do zrcadla. Věděla jsem, že mám zase zarudlé studánkově modré oči. Jsem pořád stejná.
Pořád snílek.
Cestou zpátky jsem se modlila, abych tě nepotkala. Nechci, abys mě takhle viděl.
Mé přání bylo vyslyšeno.

Komentáře

Anonymní píše…
Aneb jak někteří lidé, žijí v pohádce a ne v realitě
13 září, 2018
lacrymae píše…
Aneb jak někteří lidé komentují pod anonymním účtem.
14 září, 2018
Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

medideník červen

Obrázek
Pondělí Ráno jsem šla cvičit a zase jsem se tam akorát ztrapňovala. Jak by řekl Radek, ve fitku se ale nikdo neztrapňuje... (Ani tahle myšlenka mi moc nepomáhá.) Upřímně jsem demotivavá, protože moje výsledky se vůbec neblíží tomu, jak bych chtěla, aby to vypadalo. Ono se vlastně po roce běhání a takovýho lehkýho nic nedělání není čemu divit. Koupila jsem si v Lidlu mandle v cukru. A celý jsem se sežrala. Večer jsem si skoro uřízla prst, když jsem krájela chleba. Trochu přeháním, ale krve teklo hodně. Ale dobrý, bylo to na levý ruce. Úterý Už mě to učení děsně sere . Nebaví! Už mě to učení hrozně nebaví. Některý věci čtu po dvacátý a pořád mám pocit, že je vidím poprvý. Aktuálně svádím souboj s názvy antidepresiv. Mám pocit, že mi život protejká mezi prstama, protože zatímco se učím antidepresiva, který jako zubařka budu asi horkotěžko předepisovat, tak ostatní žijí. Teda žijí na sociálních sítích. Všechny příspěvky o nastávajících maminkách, zařizování bytu, stavění domu... Mě serou ....
Read more »

hlad

 Byla doba, kdy jsem chtěla mít hlad. Byla to určitě forma sebepoškozování, která fungovala skvěle. Byla ale i doba, kdy jsem hlad mít nechtěla a měla. Paradox, že? Začalo to na gymplu, kdy jsem měla dlouhé a náročné tréninky několikrát týdně. Cesta na trénink mi pěšky (za deště, v zimě, ve tmě, ve vedru, vždycky...) trvala tak půl hodiny. Dvě hodiny trénink. Půl hodiny domů (do kopce). Dorazila jsem většinou kolem půl devátý a měla hlad, protože před tréninkem jsme alespoň dvě hodiny nemohli jíst, abychom se nepozvraceli. Přišla jsem domů a doma v lednici byly kyselý okurky a mrkev. To byla jistota. Ale žádný vejce, šunka, sýr, pečivo... Často jsem večeřela jogurt s marmeládou nebo právě ty kyselý okurky (ty byly moc fajn na prázdnej žaludek). Prosila jsem tátu, aby dojel nakoupit, ale vždycky přišla jen kritika, jak všechno strašně rychle sežereme a hádka. Hádky mě vždycky vyždímaly. Měla jsem pocit, že jsem doslova nejhorší dcera na světě, protože akorát někomu přidělávám práci ...
Read more »
možná sis toho nevšiml... ale Země se otočila 41krát od chvíle, kdy jsme se naposledy viděli Země se otočila 15krát od chvíle, kdy jsem si naposledy prohlížela naše společný fotky Země se otočila 0krát od chvíle, kdy jsem na tebe myslela kdybych měla říct všechno, co chci říct, možná už by se ani netočila... kdybych ti mohla zavolat, zavolám možná mám obsese možná žiju kompulzema ale jen to mě to drží nad hladinou možná.
Read more »