29. říjen

Před pěti lety se všechno náhle změnilo.
Nikdo mě na to nepřipravil. Jak by taky mohl? Ze dne na den, z hodiny na hodinu, z minuty na minutu a z vteřiny na vteřinu se změnil celý můj život.

Aniž bych chtěla.

Aniž bych mohla něco udělat.

Aniž bych byla připravená.
Chvíle, kdy mi táta řekl, že máma umřela, byla ta nejhorší chvíle, jakou jsem kdy měla možnost prožít. Nejhorší z nejhorších. Celý můj svět se změnil.
Když se na všechny události podívám zpětně, vlastně mi trvalo, než mi došlo, co se doopravdy stalo.
Týdny ubíhaly a já se snažila vzpamatovat. Ale jde to vůbec? Jde se z něčeho takového vůbec vzpamatovat?
Upřímně?
Přežívala jsem. Snažila se rozptýlit od špatných myšlenek. Snažila jsem se utéct sama před sebou. Udělala jsem spoustu špatných věcí, na které nejsem pyšná.

Za posledních pět let jsem prožila tolik věcí, že by to vydalo na knihu. Většinu z nich bych nepřála ani nejhoršímu nepříteli.
Ale ten malý a nepatrný zbytek tvoří chvíle, kdy jsem neskonale šťastná za všechno, co mám.
Před pěti lety bych si rozhodně nemyslela, že se dostanu na zubařinu. Rozhodně bych si nemyslela, že budu znovu někoho milovat tak moc, že bych pro něj udělala cokoli na světě. A přesto se tak stalo.
Žiju svůj sen.
Což vlastně vůbec nemění nic na tom, že osoba, která by tady pro mě měla být, která se mnou měla prožít tolik věcí, tady není. A mě děsí, kolik věcí se mnou nikdy neprožije.
Mrzí mě to.
Tolik.