Fikce, nebo nový začátek?

*na úvod bych chtěla říct:

Jednoho dne napíšu knihu. A takhle nějak bude začínat. Otázka je, jestli je to o mně, jestli se něco z toho doopravdy někdy stalo, jestli jsem si všechno nevymyslela. Možná je pravda někde uprostřed.
V našich životech se dějí věci, které bychom nikomu nepřáli. A přesto se dějí. Co se stane, když se vám stane nespočet špatných věcí neprodleně po sobě?
A vy se sami sebe ptáte, co jste udělali špatně...
Věřím, že nic se neděje bezdůvodně.
Přesto se toho v mém životě událo hodně.
Všechny špatné věci mě posunuly o kousíček blíž. Blíž k čemu? K tomu jaká jsem teď?
Protože kdo mě doopravdy zná tak, aby mohl říct, že ví, jaká jsem?
Zkuste o tom přemýšlet. Jací jste? Jaká jsem já? Myslíte si, že mě znáte? Uvědomujete si, že ve skutečnosti nic nevíte?
...

Přemýšleli jste někdy nad tím, co by se stalo, kdybyste se pokusili zabít a ono by se to nepovedlo?

Po chvíli už mi bylo jedno, kolik prášků jsem spolykala. Mohlo jich být tak okolo padesáti až šedesáti.

Nevím.

Zavřela jsem oči a cítila, jak se po celém těle začínám třást.

Usnu a už se nikdy nevzbudím. Říkala jsem si. Po tváři mi stekly poslední slzy. Bude mi lépe. Odpusťte mi, prosím.

Už jsem to nebyla já. Byla to nějaká jiná holka než já.

„Jednou bude zase dobře.“

Poslední slané slzy, poslední pohled do zrcadla, poslední jizva na zápěstí, poslední nádech.

Poslední vzpomínka na život.

Tma.

Vzbudila jsem se mokrá, nejspíš se mi pod náporem léků uvolnil močový měchýř. Celý svět se kolem mě točil. „Musím to říct tátovi, v tomhle stavu do školy jít nemůžu.“ Proběhlo mi hlavou.

Tma. Výpadek.

Ležím v sanitce a mrznou mi nohy. Hlava se mi pořád točí. Nade mnou se sklání sestřička, ale já nejsem schopná rozeznat její tvář, celý svět je rozmazaný, bolestivý. Vážně jsem pořád tady? Není to jenom další sen?

Tma.

Probudí mě pípání vedle hlavy. Přístroj, který mi měří tlak, tep a dech. Tlak osmdesát na padesát, tep šedesát úderů za minutu a patnáct nádechů za minutu. Znovu zavřu oči a usnu.

Tma.

Dalších pár hodin bylo dost zmatených. Několikrát jsem mluvila s tátou, volala mi kamarádka ze školy, ležela jsem na jednotce intenzivní péče v nemocnici, hlava se mi motala a vůbec jsem netušila, co se děje, mluvila jsem s psychiatričkou, spala jsem, brali mi strašně moc krve, měřili mi cukr, musela jsem čůrat do odměrné nádoby... Nevím, jak to šlo všechno po sobě, každopádně tohle byla náplň celého dne. Náplň třetího září.

Když jsem se podívala na mobil už byl pátek. Pátek čtvrtého září. Tři hodiny a čtrnáct minut v noci.

Znovu jsem usnula, probudilo mě až další měření tlaku a cukru v půl sedmé ráno.

Vstala jsem z postele a zatočila se mi hlava, takže jsem se znovu posadila. Po pár vteřinách už jsem doufala, že jsem schopná chůze, tak jsem se zvedla a šla.

Když jsem došla do koupelny, podívala jsem se do zrcadla. Byla tam blonďatá holka. Měla bych to být já, ale já se nepoznávala. Ona měla propadlé oči, obrovské kruhy pod očima. Její žilky v bělmu byly snad všechny popraskané, zorničky měla obrovské. Zacuchané vlasy jí volně spadaly na ramena. V tváři byla bledá. Tohle jsem nemohla být já.

Ale byla.

Ta holka, která se na mě dívala ze zrcadla jsem byla já. Nedokázala jsem to pochopit. Nevěřila jsem, že tenhle obličej ještě někdy uvidím. Nevěřila jsem, že ještě někdy budu stát, že se na sebe budu muset znovu podívat na tu ošklivou holku...

Neměla jsem na nic sílu.

Po snídani jsem se oblékla a jela na jiné oddělení.

Psychiatrické oddělení. Nepřišlo mi nijak zvláštní. Vlastně všechno vypadalo docela normálně.

Na sesterně se mě sestra ptala na různé otázky a vyplňovala formuláře.

Kouříš? Ne.

Trpíš enkopresou? Ne.

Máš epilepsii? Ne.

Máš nějakou alergii? Ne.

Poté mi znovu prohledala všechny věci.

Podívala se na mě a zeptala se: „Stálo ti to vůbec za to?“

Chvíli jsem na ni zírala. Samozřejmě mi to za to stálo. Stálo mi to za to, protože kdyby ne, tak bych tady nebyla, ne? Takže moje odpověď byla ano, což ji dost překvapilo.

Vyšla jsem na chodbu. Na chodbě mohlo stát tak deset dětí. Všichni okolo mě se smáli. Smích je to poslední, na co mám náladu. Pomyslela jsem si.

Sešli jsme do přízemí, sestřičky mi řekly, kam si mám sednout. Seděla jsem u stolu s holkou, která se jmenovala Klaudie.

Dostala jsem šedý tác s chlebem a máslem, asi jako kdybych měla hlad. Při pohledu na jídlo se mi udělalo ještě hůř, než mi bylo. Trochu jsem se napila čaje, chleba jsem se ani nedotkla. Všechno mi připadalo jako hloupý sen, ze kterého se dřív nebo později musím probudit.

Než jsem se stihla rozkoukat, šli jsme nahoru. Výstup dvě patra mě tak unavil, že jsem se musela opřít zády o zeď, abych alespoň trochu ulevila svým nohám. Během čekání v nejvyšším patře na bůhvíco za mnou přišel nějaký kluk.

Ahoj, já jsem Tomáš. Pozdravil mě.

Vůbec jsem si nebyla jistá, jestli mluvil na mě, ale vzhledem k tomu, že se na mě upřeně zíral, tak asi mluvil na mě.

Já Péťa.

Proč tady jsi? zeptal se mě.

Proč ty? zeptala jsem se já, aniž bych mu odpověděla.

Nevím, jestli je dobrý to tady rozebírat.

Určitě to nebude nic tak hroznýho. Odpověděla jsem.

Kvůli drogám.

Aha.

Co ty? Zeptal se. Doufala jsem, že už se znovu ptát nebude.

Já se předávkovala práškama, nejspíš mám deprese, mám problémy s jídlem, čímž myslím, že jsem měla a mám problémy s anorexií a bulimií, taky jsem se sebepoškozovala...

Znovu se mě začal na něco ptát, ale to už jsem ho nedokázala vnímat. Musela jsem se opřít o stěnu, abych neupadla. Svět se už zase točil.

Po pár minutách nás pustili do místnosti, kde bylo napsáno tělocvična, ale jako tělocvična to rozhodně nevypadalo.

Čtyři modré stoly a u každého stolu stály čtyři židle, taky tam byla televize a spousta her. Pomalu jsem se došourala k plátnu a sedla si na židli vedle toho kluka.

Jak dlouho tady budeš? zeptal se.

Jak dlouho tady budu?

Šest týdnů.

To je poslední věci, co si z toho dne pamatuji.