Přišla jsem do práce. Normální pracovní den.
Když jsem šla pro příbory, paní na nádobí se na mě usmála a pozdravila mě, očividně mě znala. Taky jsem měla pocit, že ji znám, ale nebyla jsem schopná říct odkud.
Bez povšimnutí jsem pracovala dál. Neměla jsem čas přemýšlet, odkud ji znám.
A pak najednou za mnou přišla, když jsem stála poblíž a zeptala se mě:
"Jak se má maminka?"
A já jsem jenom stála a zírala.
"Co?" vypadlo ze mě.
"No jak se má...?" zeptala se znovu.
Nechápala jsem.
Slzy na krajíčku.
Nevěděla jsem co říct.
Zírala jsem na ni dobrejch deset vteřin.
"Umřela." Řekla jsem nakonec.
"Aha, to jsem nevěděla, jak je to dlouho?"
"Bude to šest let."
A pak odešla.
Neřekla to mě mrzí.
Ani neřekla to je mi líto.
Prostě a jednoduše odešla.
A já, i když na mě volal šéf, abych šla zalejt kytky, nebo udělala jinou strašně důležitou ptákovinu, jsem šla na záchod. Abych si aspoň utřela slzy.
Komentáře