Jak jsem přišla k rozumu

Pořád dokola ses mě ptal, co se děje.

Co ti je?

Co se děje?

Chtěla jsem ti odpovědět, ale nešlo to.

Měla jsem z těch stavů, o kterých jsem párkrát mluvila. Nebyl to ten nejhorší. Ale mluvit jsem nemohla. Obzvlášť ne s tebou.

Neustále jsi opakoval, ať ti řeknu, co se děje.

Brečela jsem.

Byl jsi dost agresivní, to ve mně vyvolávalo ještě větší úzkost.

Když jsem se konečně přemohla a začala mluvit, tak jsi mě vůbec nechápal.

Nedokázala jsem pochopit, proč mě lidi soudí. Nedokázala jsem pochopit ty kecy. Crop top. A co jako?!

Můžeš si za to sama, vlastně se tomu ani nedivím, se na sebe podívej...

Tekly mi slzy, snažila jsem se nadechnout a normálně mluvit.

Řekla jsem ti, že jsi moc opilej na to, abys to vůbec pochopil a že s tebou mluvit nechci.

Naštval jsi se a řekl mi, že ti stejně zítra napíšu. Tak jako vždycky. Že teď dělám scény, že s tebou mluvit nechci, ale zítra ti budu psát omluvy.

To pro mě byla poslední kapka.

Styl, jakým jsi to řekl.

Takové pohrdání. Jako kdybys nevěděl, čím si každý den procházím.

Po tom, co jsi odešel, jsem ještě hodně dlouho brečela. Nebyla jsem schopná jediného slova. Snažila jsem se uklidnit. Takovou bezmoc jsem opravdu dlouho nezažila.

Probrečela jsem skoro celou noc. Když jsem konečně usnula, tak spolubydlící vstávala.

Vstávala asi dvě hodiny. Jediné dvě hodiny té noci, kdy jsem byla dostatečně vyčerpaná na to, abych usnula, jsem stejně nespala. Poté, co odešla, už jsem neměla sílu brečet.

Ale vzchopila jsem se.

Řekla jsem si, že se sebou musím něco dělat.

Čekala jsem, že za mnou přijdeš. Bydlíš doslova pět metrů ode mě. Nebo mi napíšeš. (Ano, existují i jiné sociální sítě než facebook, jaké překvapení.) Nebo mi zavoláš.

Čekala jsem cokoliv.

Nestalo se nic.

Nepřišel jsi, nenapsal.*

Byla jsem ochotná dát ti šanci.

A tak si říkám, že jsi možná ještě větší srab než já.

Tolik jsi mi ublížil. Tolikrát. Tolikrát jsi se omlouval, že jsi to nemyslel špatně.

Takový kecy. Pořád dokola.

Už mě nebaví, jak se na tebe koukají jako na chudáka. A já jsem ta špatná, protože ti ubližuju. Nikoho ani nenapadne, že je to jinak, protože každá mince má dvě strany. Nikdo ti neřekne: hele, třeba k tomu, co dělá, má důvod. Všichni vidí jednu stranu a to tu tvoji. A víš proč? Protože já nemám potřebu cokoliv někomu sdělovat o svém životě. Proč bych to dělala? Kolik ti do háje je?

Všechny ty hezký chvíle, všechny hádky, všechno jsme prožili my dva. Ne nikdo jiný. Ne tvoji kamarádi.

Říkám si, že všechno to byly jenom lži. Jak mě máš rád.

Miluješ mě?

Kdybys mě miloval, už dávno bys mě nechal na pokoji žít si svůj život. Žít život s člověkem, kterýho miluju nade všechno na světě. A to ty nejsi.

Ale ne. To já přece vždycky napíšu.

Tak víš co?

Teď už nenapíšu.

Nikdy.

*teda napsal jsi tu samou omluvu jako vždy po posledním příspěvku na blogu, to už bylo trochu pozdě...