Kdo jsem.

Narodila jsem se prvního října.

A tak můj život začal.

Měla jsem skvělý dětství.

Do doby než jsem musela jít do školy, protože jak se později ukázalo, byla jsem asi o dost chytřejší než ostatní. A víte co se děje dětem, který jsou tlustý, divný, chytrý...?

Šikanují je.

Stejně tak šikanovali mě. Začalo to všechno nevinně, když mi tvrdili, že jsem tlustá. Jasně. Já jsem nikdy tlustá nebyla. Nikdy. Ale když vám to někdo denně opakuje, začnete tomu věřit. Byli jsme malý děti. Jo byli. Ale ani děti by neměly nikoho šikanovat. A to se nebavíme jenom o psychický šikaně, kterou jsem zažila... Zpětně můžu říct, že všechny moje problémy začaly během těchto pěti let na základce.

Vždycky jsem totiž byla perfekcionalistka. V něčem méně, v něčem naprosto striktně. Bohužel v čem jsem byla a asi vždycky budu naprosto striktní jsem já jako člověk. A to nejenom to jak vypadám. Jenže všechno má svoje meze.

Když jsem přišla na gympl, začínala jsem být dobrá v judu, dařilo se mi v agility. Jezdila jsem na soutěže, vyhrávala. Ale nebyla jsem spokojená. V hlavě jsem měla jasnou vizi, jak chci vypadat. A to mi bylo jedenáct. Viděla jsem na sobě každý gram tuku. A tak to začalo.

Kdykoliv to jenom šlo, tak jsem si radši dala menší porci než ostatní. Kdykoliv to jenom šlo, tak jsem nejedla vůbec. Věděla jsem, že doma by si toho všimli, takže jsem musela dělat jakoby nic. Moje máma si toho všimla až ve třinácti. Tenkrát mě donutila dívat se na filmy o anorektičkách, který byly klidně celý život v nemocnici. Seděla se mnou u stolu dvě hodiny, dokud jsem všechno nesnědla. To na nějaký čas pomohlo. Ale chyby jsem viděla pořád. Naučila jsem se všechny výživový údaje snad všeho, co si normální člověk dovede představit a začala jsem počítat. V matice jsem byla vždycky hodně dobrá. Tím započala dlouhá a nekončící éra kalkulačky v hlavě. Začala jsem počítat každé sousto... A nemohla jsem přestat. Ale to je trochu delší příběh.

Svět se zdál být v nejlepším pořádku, v judu jsem byla skvělá, vícemistrně evropy v agility taky není úplně k zahození... Všechno bylo skvělý. Všechno.

Až když jednou přijel můj táta na soustředění a řekl mi, že jedu domů. Vůbec nic jsem nechápala, vždyť jsem nic neudělala.

Pak mi to řekl.

Moje máma umřela.

Umřela.

Byl to člověk, který o mně věděl všechno. Který tady pro mě byl 24/7. A najednou jsem se ráno vzbudila a nebyla tady.

Začaly se dít věci, které bych nikdy nikomu nepřála...

Ze dne na den mě hodili do vody, aniž bych uměla plavat a řekli plav. Neuměla jsem vařit, ani prát, natož žehlit. Proč bych to taky v patnácti měla umět. Měla jsem základní ponětí o tom, jak se zapíná pračka. Najednou jsem skončila v baráku s tátou a bráchou a starej se. Místo chození na diskotéky jsem doma žehlila. Jednou, když už jsem byla s holkama ze třídy dohodnutá, že půjdeme v pátek na diskotéku, tak jsem se zeptala táty, jestli můžu jít. Samozřejmě, že řekl, že nemůžu, že na diskotékách se berou drogy, běžně znásilňují všechny holky... Když jsem stála před dveřma a řekla, že teda jdu, dostala jsem takovou facku, že jsem druhou chytla o zem. A bylo po srandě.

Všechny holčičí věci jsem musela řešit s tátou. A teď ruku na srdce holky, představte si v patnácti, jak jdete za tátou, že chcete antikoncepci a on musí s vámi jet na gynekologii a podepsat paní doktorce papíry ohledně vyšetření kvůli zvýšené srážlivosti krve, abyste mohly brát antikoncepci. Skvělý ne? A takhle bych mohla pokračovat.

S tím vším šel v ruce můj perfekcionalismus. Ne že bych po antikoncepci přibrala, ale stejně jsem si to myslela. Bylo by asi divný, kdybych najednou přestala jíst, a tak jsem vymyslela v mojí hlavně naprosto geniální řešení: zvracení. Skvělý ne?

Skvělý to nebylo. Spousta věcí je skvělých, ale bulimie to není, to mi věřte. Ruku v ruce s tím jsem měla dva roky deprese. Nikdo si nedovede představit, jak mi bylo. Co jsem každý den prožívala. Když jsem začala nenávidět všechno, všechny a hlavně sebe. Když jsem hledala všude, kde to jenom šlo, chyby. Když jsem celý noci nespala. Ve škole nemluvila. Když jsem snažila ve škole nebrečet. 

Až jednoho dne mi člověk, kterýho jsem v té době asi doopravdy milovala a věděl o mně všechno, řekl, že už se mnou nechce být. (mimochodem člověk, kterému jsem od té chvíle naprosto ukradená) 

A tím začala nová epocha mého života, protože už jsem neměla pro co žít. Myslela jsem si, že jsem moc velkej srab na to všechno skončit. Ale nebyla jsem. A skončila to.

Jenže co svět nechtěl, druhý den jsem se vzbudila.

Následně jsem strávila dva měsíce v dětské psychiatrické léčebně. Kde mi zvládli diagnostikovat nějakou poruchu. Ó děkuji. Na to já si opravdu potrpím. Nacpali do mě antidepresiva. Nepomohlo to. Ono když se chcete zabít a nepovede se vám to, tak vám opravdu bílý tabletky nepomůžou. Musíte o tom mluvit. Jenže jak chcete mluvit o něčem, co nikdo nezažil a nedokáže to pochopit? Jak někdo pochopí, jak se cítila patnáctiletá holka, ze který se stala bulimička a zvracela i na psychárně? A sestřičky o tom neměly ani tušení? Jak chcete někomu vysvětlit, že nemůžete přestat počítat každý sousto? Že na sobě nevidíte nic hezkýho? Byla jsem mistr přetvářek. Byla jsem mistr ve lhaní.

Když jsem se konečně dostala domů, necítila jsem se o moc líp, než když jsem tam odešla.

Bylo mi pořád stejně mizerně, ale musela jsem se začít tvářit normálně.

Neustále se opakoval ten samý scénář v sebepoškozování. V zimě není divný, když chodíte v tričku s dlouhým rukávem, v létě už to trochu divný je.

Rok jsem se snažila dát dohromady.

Ale prvního října před třemi lety jsem dostala další šanci. Šanci na to být konečně a doopravdy šťastná. Potkala jsem člověka, který mě nesoudil.

Poslouchal.

Podával mi kapesníčky a utíral slzy.

Můj život se dočista změnil. 

Celou střední to byl můj největší crush. A najednou se bavil se mnou. Najednou se mnou chodil za ruku. Asi nikdy mu nebudu moct dostatečně poděkovat, co pro mě za ty tři roky udělal. Kolikrát za mnou v noci šel, když jsem byla na dně. Kolikrát se mnou vydržet dny, kdy jsem s nikým nemluvila a jenom brečela. Vždycky mě podporoval. Díky němu jsem se psychicky posunula dokázala se smířit sama se sebou. Přestala zvracet. Začala žít a ne jenom přežívat.

Najednou jsem odmaturovala, dostala se na zuby.

Najednou jsem ve druháku a nestačím se divit, že ho každý den miluju víc a víc.

Děkuju ti.

Ale taky děkuju všem, kteří to se mnou nevzdali a vidí ve mně to, co ve mně je.

děkuju Alině, Míše, Zdenče, Sabče

děkuju rodině

děkuju klukům na koleji, že mě nikdy nenechají samotnou, děkuju Víťovi a Vojtěchovi

děkuju všem, kteří mě vyslechnou, usmějou se na mě a nesoudí mě

dneska je to šest let od chvíle, kdy jsem ztratila nejbližšího člověka, kdy jsem ztratila mámu
běžte a obejměte tu svoji