medideník červen

Víš co?
Radek by mi nikdy neřekl, že je to moc.
Víš co by řekl?
Řekl by mi, že jsem nejhezčí holka. Nejhezčí holka v místnosti, na chodbě, nejhezčí holka na koleji. Řekl by mi, že ať si na sebe vezmu cokoliv, tak to bude skvělý.
Ať se vykašlu na ostatní a vezmu si to, co chci, protože můžu.
Protože po všech těch probrečených letech, kdy jsem se sama se sebou nedokázala smířit, jsem to konečně dokázala. Dokázala jsem sama sebe v hlavě přimět, že dokážu všechno, co chci. Že si na sebe můžu vzít crop top. Můžu. Můžu si vzít průhledný tričko.
No a co že jsem jediná, kdo si vzal něco vyzývavýho. No a co. Já si to můžu dovolit.
A to není namyšlený.
To je realita.
Tolik lidí mě ten večer zklamalo.
Co je komu do toho, jak já se oblíkám.
Je to moje věc.
Jak mě může někdo soudit? Když o mně nic neví?
Asi může.
Asi se dneska může všechno.
Zklamal jsi mě.
Doopravdy a hluboce.
Jak můžeš říct, že si za to můžu sama, že tohle lidi říkají.
Jak můžeš říct, že se tomu vlastně ani nedivíš. Ať se na sebe podívám.
Tak víš co?
Já se dívám.
A je mi to jedno, co si kdo myslí.
Je mi jedno, co si myslíš ty.
Tohle je můj život.
Ne tvůj.
Ne ostatních.
Můj.