medideník červen

Když tak nad tím přemýšlím, je skoro všechno, co píšu o smutku.

Píšu, když jsem smutná.

Naštvaná.

Rozladěná.

Melancholická.

Píšu hlavně, když mě něco trápí. Nebo někdo.

A dneska to cítím stejně.

Chci být konkrétní. Až moc konkrétní.

Jedna z mých nejlepších kamarádek z gymplu, se kterou jsem chodila osm let do třídy. Zažila jsem s ní jedny z nejlepších chvil na škole.  Minulý rok se nedostala na medicínu, zatímco já byla v prváku na zubech, ona byla v nulťáku.

Pomalu začala pronikat do světa vysokoškoláků. Ale jenom pomalu. Občas se cítila mizerně, tak mi zavolala. Občas jsem se cítila mizerně já, tak jsem volala já ji. Občas jsme se volaly jen tak. Jenže já jsem toho pochopitelně měla víc než ona na přípravných kurzech. Někdy jsem brečela, Někdy vyprávěla vtipný historky.

Před přijímačkama mi tolikrát brečela do telefonu, že to nedá. A já ji uklidňovala. Uklidňovala bych kohokoli, ale ona je pro mě výjimečný člověk. Prožívala jsem každou chvíli s ní. Přijela jsem za ní domů, abych jí popřála hodně štěstí. Po každým přijímačkovým testu jsem jí psala, jaký má pocity. Spala u nás na koleji.

Chci jenom říct, že v období, kdy se učíte na anatomii, snažíte se u každý stránky nebrečet jako já, tak není úplně lehký řešit přijímačky.

Ale dala to. A já byla snad ještě šťastnější než ona.

Následovalo období ticha. Nenapsala, nezavolala, nic.

Nejsem typ člověka, který by se neozval. Tak se děsně omlouvala.

No jasně, v pohodě.

A pak jsme šly na kafe a dobrý, bavily se. Všechno bylo zase jako dřív.

Všechno bylo jako dřív asi tak první dva týdny školy.

Kdy mi začala dost jasně dávat najevo, že ona toho má hrozně moc, na zprávu odepsat nestíhá, natož si vzpomenout sama od sebe, že by mohla napsat.

Natož zavolat.

A já si tak říkám, já jsem toho měla loni snad míň?

Nebo co?

Nebo proč jsem z toho nebyla tak v prdeli?

Já jsem přišla na zkoušení z anatomie s razítkem na čele. A dělala jiný kraviny po nocích.

Ale to je jedno. Každý zvládá stres jinak. Zase né že bych nebyla ve stresu, to si nalhávat nebudeme. Před zkoušením z lebky jsem se poblila. A to jsem asi tak dva dny předtím nejedla.

Ale nikdy jsem neřekla, že nemám čas. Že si nemůžu zavolat.

Líbí se mi, jak někdo někoho odsoudí ještě dřív, než se dostane do stejné situace on sám. A to mě na tom zaráží ze všeho nejvíc.

Takže si poslední dva měsíce říkám, že už má asi jiný život, do kterého já nepatřím. Že má třeba problémy, o kterých já nevím.

I tak mě to mrzí.

A možná že to teď čte a říká si, že to vůbec není pravda.

(Chtěla bych být teď zlá a napsat: ne nečte ty blbko, jak by asi mohla, když nemá čas ti psát, proč by asi četla tvůj blog ne? Až tak naivní jsi? Zas klídek jo?)

Ale nic takového si nemyslím.
Nemyslím si, že mi něco dluží, takový pocit z toho opravdu nemám. Nedluží mi nic. Byla tady pro mě stejně jako já pro ni.

Jenom mě to mrzí, protože i já mám věci, který s ní chci sdílet. Chci se s ní bavit, i když třeba ne jako dřív.

konec melancholického okénka