Nastává období, kdy se mi chce pořád spát. Nejraději bych zůstala celý den v posteli.
Jsem pořád unavená. A do toho se musím přemáhat učit na předtermín. A nejde mi to. Nic mi nejde. Je mi pořád zima. Pořád.
Ale jsem šťastná za každou chvíli, kdy nemám pocit, že usnu ve stoje. Taky jsem šťastná za každou chvíli, kdy svítí sluníčko. Protože to mi chybí nejvíc. Nic mi nevadí tak jako šero. Nevadí mi, že je ráno tma, ani že je tma brzo večer, vadí mi šero. Protože to pro mě není světlo.
Ale když už se teda vykopu z postele, tak mám nevídaně dobrou náladu. A to je dobře.
Mám ze sebe radost.
A ještě větší radost budu mít, až budu mít zkoušku z bioly hotovou, bude po vánocích, nebudu muset řešit dárky ani perníčky a ve fitku bude klasicky narváno. Ty prázdný lavičky a pásy mě děsí.
Mám ze sebe radost.
A ještě větší radost budu mít, až budu mít zkoušku z bioly hotovou, bude po vánocích, nebudu muset řešit dárky ani perníčky a ve fitku bude klasicky narváno. Ty prázdný lavičky a pásy mě děsí.
Ale nad tím přemýšlet nechci.
Je mi dobře teď a tady.
I když je to blbý šero a je mi zima.
Komentáře