Vánoce

Vánoce jsou skvělý.
Je to období lásky. Jste s rodinou. S lidma se kterýma jste se dlouho neviděli.
Je to období klidu. Kdy jste doma a koukáte na pohádky.
Pro mě Vánoce jako hezký období skončily už dávno.
Za poslední dva dny jsem se snažila nebrečet. Snažila jsem se. Ale dneska všechno vyvrcholilo, když mi táta řekl, že jsem k ničemu. Teda že jsme oba s bratrem k ničemu. Že přece on všechno udělá. On se o všechno stará. (Takovej vnitřní smích jsem ještě nezažila.)
Letos jsem si říkala, jak to bude všechno jiný. Jak jsem vyrovnaná a v pohodě. Jak bude všechno až pohádkový.
Není.
Je to stejný jako každej rok.
Stejný pocity.
A letos si říkám, jestli to mám v jednadvaceti za potřebí bejt s lidma, který jsou na mě hnusný. A nezajímám je.
Letos si říkám, že možná by bylo lepší... Nevím. Odjet? Prostě zdrhnout a ušetřit se? Ušetřit svoji hlavu? Svoji psychiku?
Mnohem radši bych byla sama.
Bez nikoho.
Nemusela nic poslouchat, žádný řeči o tom, jak jsem k ničemu.
Ale Vánoce jsou svátky klidu.
A já mám takhle modrý oči přeci pořád.