Vždycky, když se tohle snažím někomu vysvětlit, tak to nikdo nechápe. Možná nejsem nejlepší rétorik. A tak to zkusím takhle.
Hodně nad věcma přemýšlím. Asi víc, než je zdravý.
jedu tramvají, poslouchám písničky, nebo jsem kdekoliv jinde, je to úplně jedno, kde jsem
a
přemýšlím nad barvama a nad tím, jaký by to bylo vidět je očima někoho jinýho
přemýšlím nad tím, proč vůbec vznikl kosmetickej průmysl, jestli by nebylo mnohem lepší žít bez serepetiček, který nás dělají hezčí, proč a jak se to vlastně stalo
přemýšlím nad tím, co je vlastně láska, proč lidi milujeme a proč nenávidíme
přemýšlím nad smyslem života
a přemýšlím nad vším možným i nemožným
a najednou nastane chvíle, kdy jakoby se moje duše oddělila od zbytku těla
jakoby byla nade mnou a vznášela se a dívala se na mě
ale nemůže se na mě dívat, protože nemá oči, nemá se jak dívat, dívá se jenom moje tělo
je nade mnou
vznáší se ve vzduchu
nikdo ji nevidí
ani já ne
ale vím, že na pár vteřin tam je, pár centimetrů nade mnou
a najednou to nejsem já
protože moje já je nade mnou
a mám v hlavě jedinou myšlenku
já nejsem já, kdo jsem?
mám pocit, že jsem se oddělila, že uvnitř mě je prázdno, že jsem vlastně někdo úplně jinej
ale pak se najednou všechno vrátí do normálu
děje se mi to od doby, kdy jsem byla schopna vnímat a něco si pamatovat, takže tak od tří let
asi na tom není nic divnýho, vzhledem k tomu, že mám od dětství lucidní sny
ale kdykoliv se to někomu pokusím vysvětlit, nechápe to (vlastně jsem se to pokusila všehovšudy vysvětlit jenom dvěma lidem, tak se asi není čemu divit)
spíš by mě zajímalo, jestli se to někdy někomu stalo během normálního dne, drogy nepočítám
Hodně nad věcma přemýšlím. Asi víc, než je zdravý.
jedu tramvají, poslouchám písničky, nebo jsem kdekoliv jinde, je to úplně jedno, kde jsem
a
přemýšlím nad barvama a nad tím, jaký by to bylo vidět je očima někoho jinýho
přemýšlím nad tím, proč vůbec vznikl kosmetickej průmysl, jestli by nebylo mnohem lepší žít bez serepetiček, který nás dělají hezčí, proč a jak se to vlastně stalo
přemýšlím nad tím, co je vlastně láska, proč lidi milujeme a proč nenávidíme
přemýšlím nad smyslem života
a přemýšlím nad vším možným i nemožným
a najednou nastane chvíle, kdy jakoby se moje duše oddělila od zbytku těla
jakoby byla nade mnou a vznášela se a dívala se na mě
ale nemůže se na mě dívat, protože nemá oči, nemá se jak dívat, dívá se jenom moje tělo
je nade mnou
vznáší se ve vzduchu
nikdo ji nevidí
ani já ne
ale vím, že na pár vteřin tam je, pár centimetrů nade mnou
a najednou to nejsem já
protože moje já je nade mnou
a mám v hlavě jedinou myšlenku
já nejsem já, kdo jsem?
mám pocit, že jsem se oddělila, že uvnitř mě je prázdno, že jsem vlastně někdo úplně jinej
ale pak se najednou všechno vrátí do normálu
děje se mi to od doby, kdy jsem byla schopna vnímat a něco si pamatovat, takže tak od tří let
asi na tom není nic divnýho, vzhledem k tomu, že mám od dětství lucidní sny
ale kdykoliv se to někomu pokusím vysvětlit, nechápe to (vlastně jsem se to pokusila všehovšudy vysvětlit jenom dvěma lidem, tak se asi není čemu divit)
spíš by mě zajímalo, jestli se to někdy někomu stalo během normálního dne, drogy nepočítám
Komentáře