v hlavě mám vzpomínku, která se mi poslední dobou vybavuje dost často
Byla jsem v sextě a měla jsem opravdu špatný období, v noci jsem vůbec nespala. Moc jsem nemluvila. Obecně jsem se nijak nevyjadřovala.
Bylo úterý. Bylo jaro. A mně bylo fakt blbě. Nespala jsem snad vůbec, ale ráno jsem se zvedla a šla do školy. Nepamatuju si, že bych byla někdy takhle unavená, takhle bez nálady.
Měli jsme čtyři hodiny, pak jsme šli na oběd a já si šla domů lehnout, protože jsme měli dvě hodiny volno. Konečně jsem usnula. Chtěla jsem vstát před třetí a jít na hodinu dějáku, ale neslyšela jsem budík. Vzbudil mě až táta, když přišel v 15:07. To znamenalo, že hodina mi začíná za osm minut a přesně tak dlouho mi to trvalo do školy. Oblíkla jsem se, vzala si věci a šla. Spíš napůl šla a napůl běžela.
Pamatuju si, že bylo krásně. Svítilo sluníčko, bylo teplo. Došla jsem ke škole a bylo přesně 15:14, bylo mi jasný, že do šatny to nestihnu, abych se přezula, a tak jsem šla rovnou hlavníma dveřma do třídy. Učitel ještě nešel, přišla jsem do třídy, pozdravila spolužačku, vyndala si věci. Přesně v tu chvíli, kdy jsem položila sešit s propiskou na stůl, přišel učitel do třídy.
Nerada se vyjadřuju o "autoritách" (tenhle člověk rozhodně není pro mě autorita) sprostě. Jednoduše řečeno jsem ho nikdy neměla moc ráda. Nesdílela jsem jeho názory ani postoje. Nesdílela jsem takřka nic z toho, co si myslel. Nevím, jaký názor měl on o mně, vzhledem k tomu že několik minulých měsíců jsem dělala, že neexistuju.
Ale přišel, všichni ztichli, protože byl děsná autorita. Došel ke katedře a než jsme si sedli, tak se na mě podíval a zeptal se mě, proč nejsem přezutá. Jenom jsem na něj čuměla. Bylo hezky. No a co, že jsme se měli přezouvat. Nejsem si jistá, jestli jsem řekla, že jsem pospíchala a proto se nepřezula, nebo jsem jenom stála a blbě čuměla. Poslal mě se přezout. Nijak zvlášť jsem nepospíchala. Došla jsem zpátky do třídy a šla si sednout na místo. Když jsem procházela kolem něj, tak se na mě podíval a řekl: "Co si o sobě jako myslíš?"
Nic jsem neřekla. Co bych si o sobě měla myslet? Nemyslela jsem si nic.
"Stejně jsi jenom namyšlená kráva." Řekl.
Přísahám.
Přesně takhle.
Nedělám si srandu.
Sedla jsem si zpátky do lavice a snažila se nebrečet. Ale stejně jsem brečela. Za celou hodinu jsem nenapsala jedinou čárku...
Prožívala jsem jedno z nejhorších období v životě. A učitel mi před celou třídu řekne, že jsem namyšlená kráva.
Prosím?
Spočítala jsem, kolik dalších lidí nebylo přezutých. Dvanáct. Dvanáct dalších lidí nebylo přezutých, ale z nějakýho důvodu jsem to musela zrovna schytat já.
V tu chvíli pro mě skončil nejenom jako učitel, ale taky jako člověk. Nikdy jsem k němu necítila nenávist. Cítím doteď lhostejnost. Trvalo mi až moc dlouho si uvědomit, že on tohle nemůže nikdy pochopit. Ze mě jednou něco bude. Opravdu ze mě něco bude. A ne učitel na turnovským gymplu, kterej je věčně akorát nasranej a nepříjemnej.
Když ten den přišla domů, přemýšlela jsem, co jsem kdy udělala špatně. Proč mě nemůžou lidi ignorovat jako to dělali celou dobu, kdykoliv jsem se snažila, aby to nedělali. Proč nemůžu poklidně proplouvat životem. Proč?
Ten den jsem byla přesvědčená o tom, že odejdu ze školy a půjdu na jinej gympl do Prahy. A přesně jsem věděla kam. Byl tam intr a já bych měla tak svatej klid. Ale nikdy jsem neodešla.
A teď si tak moc přeju, aby lidi přemýšleli nad tím, co chtějí říct. Někdy je prostě lepší mlčet. Nikdy nevíte, kdo si čím prochází. Nikdy. I když si myslíte, že někoho znáte sebelíp. Co kdyby se jednou všichni zamysleli nad tím, co říkají? Co kdyby místo všech prázdných a zlých slov neříkali nic? Jak by byl ten svět krásnej?
Byla jsem v sextě a měla jsem opravdu špatný období, v noci jsem vůbec nespala. Moc jsem nemluvila. Obecně jsem se nijak nevyjadřovala.
Bylo úterý. Bylo jaro. A mně bylo fakt blbě. Nespala jsem snad vůbec, ale ráno jsem se zvedla a šla do školy. Nepamatuju si, že bych byla někdy takhle unavená, takhle bez nálady.
Měli jsme čtyři hodiny, pak jsme šli na oběd a já si šla domů lehnout, protože jsme měli dvě hodiny volno. Konečně jsem usnula. Chtěla jsem vstát před třetí a jít na hodinu dějáku, ale neslyšela jsem budík. Vzbudil mě až táta, když přišel v 15:07. To znamenalo, že hodina mi začíná za osm minut a přesně tak dlouho mi to trvalo do školy. Oblíkla jsem se, vzala si věci a šla. Spíš napůl šla a napůl běžela.
Pamatuju si, že bylo krásně. Svítilo sluníčko, bylo teplo. Došla jsem ke škole a bylo přesně 15:14, bylo mi jasný, že do šatny to nestihnu, abych se přezula, a tak jsem šla rovnou hlavníma dveřma do třídy. Učitel ještě nešel, přišla jsem do třídy, pozdravila spolužačku, vyndala si věci. Přesně v tu chvíli, kdy jsem položila sešit s propiskou na stůl, přišel učitel do třídy.
Nerada se vyjadřuju o "autoritách" (tenhle člověk rozhodně není pro mě autorita) sprostě. Jednoduše řečeno jsem ho nikdy neměla moc ráda. Nesdílela jsem jeho názory ani postoje. Nesdílela jsem takřka nic z toho, co si myslel. Nevím, jaký názor měl on o mně, vzhledem k tomu že několik minulých měsíců jsem dělala, že neexistuju.
Ale přišel, všichni ztichli, protože byl děsná autorita. Došel ke katedře a než jsme si sedli, tak se na mě podíval a zeptal se mě, proč nejsem přezutá. Jenom jsem na něj čuměla. Bylo hezky. No a co, že jsme se měli přezouvat. Nejsem si jistá, jestli jsem řekla, že jsem pospíchala a proto se nepřezula, nebo jsem jenom stála a blbě čuměla. Poslal mě se přezout. Nijak zvlášť jsem nepospíchala. Došla jsem zpátky do třídy a šla si sednout na místo. Když jsem procházela kolem něj, tak se na mě podíval a řekl: "Co si o sobě jako myslíš?"
Nic jsem neřekla. Co bych si o sobě měla myslet? Nemyslela jsem si nic.
"Stejně jsi jenom namyšlená kráva." Řekl.
Přísahám.
Přesně takhle.
Nedělám si srandu.
Sedla jsem si zpátky do lavice a snažila se nebrečet. Ale stejně jsem brečela. Za celou hodinu jsem nenapsala jedinou čárku...
Prožívala jsem jedno z nejhorších období v životě. A učitel mi před celou třídu řekne, že jsem namyšlená kráva.
Prosím?
Spočítala jsem, kolik dalších lidí nebylo přezutých. Dvanáct. Dvanáct dalších lidí nebylo přezutých, ale z nějakýho důvodu jsem to musela zrovna schytat já.
V tu chvíli pro mě skončil nejenom jako učitel, ale taky jako člověk. Nikdy jsem k němu necítila nenávist. Cítím doteď lhostejnost. Trvalo mi až moc dlouho si uvědomit, že on tohle nemůže nikdy pochopit. Ze mě jednou něco bude. Opravdu ze mě něco bude. A ne učitel na turnovským gymplu, kterej je věčně akorát nasranej a nepříjemnej.
Když ten den přišla domů, přemýšlela jsem, co jsem kdy udělala špatně. Proč mě nemůžou lidi ignorovat jako to dělali celou dobu, kdykoliv jsem se snažila, aby to nedělali. Proč nemůžu poklidně proplouvat životem. Proč?
Ten den jsem byla přesvědčená o tom, že odejdu ze školy a půjdu na jinej gympl do Prahy. A přesně jsem věděla kam. Byl tam intr a já bych měla tak svatej klid. Ale nikdy jsem neodešla.
A teď si tak moc přeju, aby lidi přemýšleli nad tím, co chtějí říct. Někdy je prostě lepší mlčet. Nikdy nevíte, kdo si čím prochází. Nikdy. I když si myslíte, že někoho znáte sebelíp. Co kdyby se jednou všichni zamysleli nad tím, co říkají? Co kdyby místo všech prázdných a zlých slov neříkali nic? Jak by byl ten svět krásnej?
Komentáře