Během posledních pár měsíců jsem si začala uvědomovat hodně věcí, které se
kolem mě děly. Nebylo to ani tak karanténou, ani virem... Bylo to mnou.
Možná že jsem si to začala uvědomovat až během několika minulých dnů a
týdnů...
Stalo se to, že jsem si řekla, že některé lidi už ve svém životě nechci.
Vždycky jsem si myslela, že pravé přátele člověk pozná, když je v nesnázích,
když je na dně, když potřebuje pomoc... Je to tak, ale pravé přátele poznáte
stejně tak i ve chvíli, kdy vám se daří a ostatním ne. Jelikož je můj život
jako na houpačce a jsem jednou dole a jednou nahoře, tak jsem si prožila chtě
nechtě oboje.
A tak jsem si jednoho dne řekla: Dost.
Když mi člověk, na kterém mi záleží, považuji ho za svého přítele a opravdu
upřímně se o něj zajímám a píši zprávy typu Ahoj, jak se máš? Co tohleto, co támhleto? Jsi v pohodě? a tak podobně, on mi odepisuje stylem: Ahoj, mám se dobře.
Tečka. Konec konverzace bez jakékoliv další zpětné vazby, tak se asi se mnou
nechce bavit. (Dost dobrej úsudek, co?)
V mojí hlavě pro to vždy existuje několik možných i nemožných variant, vždycky
si říkám, že ne každý má náladu, má špatný období, dělá něco jinýho, a pak na
mě zapomene... Cokoliv. To se může stát přece každýmu.
Ale pokud se to opakuje, tak vás to přestane bavit. A stejně tak i mě. Já
nikoho otravovat zprávama nechci a nebudu. Postupem času si začnete uvědomovat
další věci, třeba to, jak vás pořád někdo kritizuje i za maličkosti, i když
jste na názor vůbec neptali, začnete si uvědomovat, že vás někteří lidé prostě
a jednoduše štvou. (Serou.)
To neznamená, že hned ze dne na den musíte utnout veškeré kontakty. V mém
případě to byly dlouhé měsíce, kdy jsem přicházela na kolej naštvaná, smutná,
ubrečená. (Moje spolubydlící ví. Díky, že posloucháš moje emoční výblitky.)
Jelikož jsem člověk, který dělá radikální změny a to klidně ze dne na den
změní celé svoje myšlení a pohledy na věc... Tak jsem si řekla, že takhle to
dál nepůjde.
Neznamená to, že jsem některé lidi ve svém životě naprosto vymazala, když je
potkám, tak je ani nepozdravím... Znamená to, že s nimi nechci udržovat
kontakt.
Já chci být s lidmi, se kterými mi je dobře. Kteří mě podporují. A s tím
souvisí i další věc.
V posledních pár měsících, se mi hodně dařilo. Dostala jsem stáž na přímo
vysněný klinice, kde můžu asistovat a učit se všechny nový věci, být v
kontaktu s nejlepšíma doktorama a pacientama... Udělala jsem zkoušky na
neuvěřitelný známky v rekordním čase a s nejlepším pocitem, jakým jsem kdy ze
sebe měla. K tomu všemu ještě mnohem víc věcí, které jsou zatím v procesu a
nerada bych to zakřikla, každopádně dostávám takové příležitosti, že jsem
málem proskočila stropem, když mi to nabídli...
A v takovou chvíli poznávám přátele. Kdy holky, které podporuju, pro který
tady jsem, tak nenapíšou ani gratuluju ke zkoušce. Nemluvím jenom o
spolužácích, ale i o ostatních.
Chci, aby si lidi kolem mě uvědomili jednu věc. Aby si lidi obecně uvědomili
jednu věc. Můj, nebo kohokoliv jiný úspěch neznamená to, že vám se něco
nepodaří.
Není jeden koláč, ze kterého si všichni ukrajujeme svůj úspěch. Úspěch
jednoho není na úkor někoho jiného. Každý máme svůj vlastní koláč.
Mě rodiče vychovali tak, abych všem vždycky všechno přála. Abych ostatním
nezáviděla. Přej a bude ti přáno, říkala vždycky moje máma. Proto já
nikomu nezávidím. Jsem šťastná za to, co mám. Všechny věci, všechny úspěchy
jsem si vybudovala díky tomu, jaký jsem člověk.
Ale abych řekla pravdu, jsem za tohle období opravdu ráda. Poznala jsem
spoustu nových lidí, kteří jsou šťastní z toho, že jsem šťastná já a zároveň
jsem si mnohem víc začala vážit lidí, kteří mě dlouhé a dlouhé roky podporují
a věří mi. Věří, že dokážu všechno na světě, co si umanu, stejně tak jako já.
Pro svoje budoucí já, chci přidat pár bodů, které jsem ve svém životě změnila:
- Přestala jsem na sociálních sítích sledovat lidi, kteří mě rozčilují. Věřím, že spousta lidí sleduje někoho jen tak z popudu. Věřím, že je určitě někdo takový a sleduje mě.
- Přestala jsem posílat kamarádům fotky někoho, kdo mě rozčiluje. Prosím, přestaňte s tím taky. Tohle se dá naprosto přesně aplikovat na mě, protože znám x lidí, co si takhle posílají moje fotky a já se to dozvídám zpětně. Místo toho, aby se zvedli a šli sami se sebou něco dělat, tak si posílají moje polonahý fotky. Směju se. Opravdu. Proč tohle někdo dělá? (Já si myslím, že je pořád co zlepšovat, ale můžu si to dovolit. To je můj názor. Nemusí s ním nikdo souhlasit.) Tak se raději zvedněte ze židle a dělejte něco se sebou.
- Přestala jsem lidi soudit. Je to strašně těžký, protože mám pocit, že to děláme všichni skoro až přirozeně. Je to dlouhá cesta, která ještě hodně dlouhá bude, ale věřte mi, že se začnete cítit lépe, když se zaměříte na sebe, na svoje chyby a ne na chyby ostatních.
- Naučila jsem se chválit ostatní i sebe. Když se mi něco líbí, tak to řeknu. Když udělá někdo něco dobře, tak ho pochválím, stejně tak sebe. Když to někomu sluší, řeknu mu to. Bez ostychu. Ani nevíte, kolika lidem dokážete během několika sekund zlepšit den.
- Ptám se lidí, jak se mají. Upřímně. Ne jen ze zdvořilosti.
- Usmívám se. Čím víc se na ostatní usmívám, tím víc nových lidí poznávám.
Jsem opravdu moc vděčná za lidi, kteří čekají na zprávu ode mě, jak mi
dopadla zkouška. Kteří mi volají, objímají mě ve chvílích, kdy to potřebuju.
A tohle každý sám ví, každý, kdo je v mém okolí ví, o kom teď mluvím.
Protože poslední bod, který chci dodat je:
- Lidem, které mám ráda, to říkám. Proto to vědí. ❤️
Komentáře