2020

Začátek roku rozhodně neznamená nové já.

Znamená to moje normální já. Moje starý já se všema chybama a pocitama.

Předsevzetí si nedávám, protože když něco chci, tak to dělám hned a nečekám na nový rok, nový týden, nový den...

Minulý rok byl hodně zvláštní. To asi pro většinu lidí.

Byli jsme doma, někdo měl strach, někdo se tomu všemu smál, někdo nevěděl, co si myslet. Já jsem jsem byla od všeho trochu. Každopádně být doma zavřená ve mně vyvolávalo pocit úzkosti, pocit, že mrhám svým potenciálem. Dny a týdny jsem se cítila totálně na dně. Ne kvůli covidu, ale protože jsem se nedokázala smířit s tím, že musím být doma a nemůžu odjet.

Byla jsem zavřená doma, sama v sobě a hodně mě to bolelo.

Jelikož rozjezd roku byl až moc hladký, udělala jsem všechny zkoušky rychle, měla jsem volno, vybrali si mě na naprosto skvělou stáž, přihlásila jsem se a prošla výběrovým řízením na Erasmus...

A najednou jsem byla doma a čekala. Přemýšlela, co mě vlastně dělá šťastnou. Nebo spíš co mě šťastnou nedělá. Odpovědi se po tolika dnech a týdnech doma začaly objevovat samy.

První krok ke štěstí byl se přestěhovat z koleje. Tolik lidí se mě ptalo proč... Protože jsem dva roky nespala. Moje spolubydlící chodila spát ve dvě ráno a vstávala v šest. Začala jsem si vážit spánku. Když jsem zjistila, že všechny soukromé věci, které jsem jí řekla, ví i její přítel, což mi nebylo příjemné ani v době, kdy spolu chodili, natož když se rozešli. Obvzlášť když se po tolika měsících dozvídám, co komu o mně řekl. Po půl roce jsem zjistila, že její rodiče spali u mě v posteli a ona mi to zaprvé neřekla, zadruhé mi tu postel ani převlíkla. Neměla jsem pocit, že patřím do sdíleného pokoje. Tolikrát jsem kvůli tomu brečela.

Nejsem naivní a nemyslela jsem bůhví kolik nebudu mít na koleji soukromí, ale když bydlíte s někým, kdo chodí třikrát týdně do školy na dvě hodiny a zbytek času tráví na koleji, koníčky nemá, domů nejezdí, tak toho času, kdy zrovna jste na pokoji sami, moc není. Mohla bych pokračovat dál a dál, ale už je tahle fáze života už je za mnou.

Nejsem ani tak bláhová, abych si myslela, že já jsem ta nejlepší spolubydlící na světě.

Nikdy bych neřekla, že bych z něčeho jako bydlení mohla být až tak moc zoufalá. Dokonce jsem si myslela, že když budu doma, tak se budu cítit lépe... Pravda byla, že jsem se čím dál víc bála chvíle, kdy se budu muset vrátit.

Ale říkala jsem si, že to vydržím, odjedu na Erasmus, a pak se přestěhuju.

Jenže jsem nikam neodjela.

Rady jako Tak se odstěhuj, vždyť na tom nic není, mi taky moc nepomáhaly, jelikož nebylo se kam přestěhovat.

Někdy musí přicházet znamení z vesmíru. A přišlo. Přestěhovala jsem se!

Mise splněna.

Upřímně jsem asi dva měsíce byla každý den naprosto šťastná. Chodila jsem do školy jen jednou týdně, ale i tak jsem zůstávala v Plzni a užívala si božskej klid.

Na druhou stranu jsem si říkala, že na koleji byli lidé, kteří mi budou chybět. Se všemi, se kterými jsem se chtěla vidět, jsem se viděla a vídám se doteď.

Ačkoliv to zní paradoxně, tenhle podzim jsem zažila nejhezčí semestr školy. Konečně jsme měli klinická praktika, konečně jsme měli pacienty. A ač to zní možná ještě paradoxněji, během druhé vlny covidu jsem se cítila začleněná a socializovaná jako ještě nikdy v životě. Pondělní indický po praktikách, cider, čaj a holky. Čajíčky, dortíčky z Frenchie. Láska a přátele. Drbárna. Potkávala jsem všechny, které jsem potkávat chtěla. Tím je tahle doba tak kouzelná.

Dalším důležitým momentem v mém životě bylo uvědomění, že já nemusím nikomu odpovídat na sociálních sítích. Pokud se mě chce někdo na něco důležitého zeptat, tak mi zavolá, nebo napíše sms. Ale proč mi lidí píšou na instagramu? Proč se mě tam vůbec někdo ptá na něco důležitého? Nehledě na to, že jsem x týdnů měla aplikaci instagram smazanou.

Začala jsem ignorovat nepodstatné otázky. Přestala jsem se zabývat tím, že někdo neodpovídá. Že mi lidé, na kterých mi záleží, nenapíšou...

A začala jsem praktikovat pro mě naprosto zásadní úkon: když si na někoho vzpomenu a říkám: hmmm, jak se asi má?, tak místo toho, abych si to říkala v hlavě, tak napíšu zprávu, zavolám a ptám se upřímně lidí, jak se mají. (Díky Ali za tuhle myšlenku!) Jenže několikrát jsem dostala odpověď dobře a tím konverzace skončila. Žádný A jak se máš ty? Co je u tebe nového?.

Proto jsem si uvědomila druhou věc. Přátele, které známe už tak dlouho a tak dlouho je považujeme za přátele, možná už nejsou tak docela našimi přáteli v tom pravém slova smyslu. Úplně dokonalým příkladem jsou spolužačky ze střední. Byly jsme nejlepší kamarádky a teď mi odpovídají stylem: mám se fajn a konec konverzace. Na druhou stranu, když už se sejdeme, tak je to fajn. Z toho plyne nečekat od lidí příliš.

Konec moralizace.

Tenhle rok se mi povedlo tolik skvělých věcí.

Ať už osobních tak profesních (pokud se tomu dá tak říkat).

Uvědomila jsem si, že čím úspěšnější v životě jste, tím méně (?) lidí vás bude mít rádo. Začala jsem dělat to, co mě neskutečně baví, dostala jsem do úžasného kolektivu, zjistila jsem, co přesně chci v životě dělat a co mě naplňuje, v čem momentálně jsem a v budoucnu budu nejlepší. Hodně lidí špatně snáší úspěch ostatních. Jsou nepřející. Ale proč? Kdyby se jednoho dne vzbudili a přáli všem ostatním štěstí víc než sobě, upřímně se radovali z cizích úspěchů... Tak by se dostali taky blíž k tomu, co chtějí oni sami. (Protože přeci není jeden koláč s úspěchem nás všech, ale máme každý svůj. Tyjo, to je hodně dobrý přirovnání blondýno! :D)

Ale ruku na srdce, kolik lidí tohle dělá?

V úterý dělala moje kamarádka zkoušku z biochemie a já jsem celý dopoledne seděla a čekala, až mi napíše, že to má (nepochybovala jsem, že by to neudělala). Když konečně napsala, tak jsem měla tak neskutečnou a upřímnou radost, že je to až nepopsatelný. Nevnímám to jen u lidí, kteří jsou mi blízcí, ale u všech. Upřímně se raduji z cizích úspěchů. V jakýkoliv oborech.

(Ne že bych u každého šla bouchnout šampáňo, to by ze mě byla brzo alkoholička.)

S úspěchem i bez něj lidi přicházejí a odcházejí. Jsem vděčná za všechny, kteří přispěli do mého života a zase odešli. Odpustila jsem jim všechny omyly a sobě taky.

I tak mě mrzí, že mě někdo nedokáže přijmout takovou, jaká jsem. Moje nálady, slzy, moje emoční výlevy, depresivní dny a týdny. Moji upřímnou lásku a moje křehké srdce. Všechny moje ztřeštěný nápady a impulzivní rozhodnutí. Asi mi nezbývá nic jiného než se s tím naučit žít.

Děkuju za rok 2020, byl výjimečný. 

Děkuju všem, kteří se mnou zůstávají.

A Radkovi za to, že to se mnou táhne už pátý rok a miluje mě každý den víc a víc.

Není už to na svatbu? :D