realita všedního dne

Minulý pátek jsem prosila tátu, jestli by nedojel nakoupit. Nic.

Nebylo tady fakt nic k jídlu. Tak si říkám, že dojede nakoupit v sobotu. Nic. Dojede v neděli...

Balím si v neděli věci a chci si vzít aspoň jogurt na snídani, protože když přijedu v devět večer do Plzně, tak už je všude zavřeno. Doma nebyl ani ten posranej jogurt. Říkám si dobře, dojede nakoupit, až budu pryč, asi nemá čas...

V sobotu mi začalo být zle, v pondělí jsem šla na urgent a dostala antibiotika. Musela jsem na poslední praktika v nemocnici, jinak bych do Plzně vůbec nejela.

Po cestě domů jsem omdlela, bylo mi celou dobu na zvracení, ale dojela jsem. Přijela jsem domů a táta se ptá, co chci k obědu, že koupil celý kuře, tak ho upeče. V tu chvíli mě natáhlo. V životě jsem pečený kuře nechtěla, dělá se mi z toho blbě. Poslední dva měsíce říkám snad každý den, že nechci jíst maso jako je kuřecí a vepřový ze supermarketu. Mám k tomu odpor a nechutná mi to.

Další noc jsem nespala.

Dneska ráno otevřu lednici. Je mi blbě, motá se mi hlava, každou chvíli mam pocit, že se pobleju a chci si dát aspoň jogurt. V lednici nebylo už vůbec nic. Nekecám. Od pátku, kdy jsem si říkala, že už prostě musí dojet nakoupit, v lednici není nic. Tak si říkám dobře, už v týhle domácnosti dělám absolutně všechno a mám antibiotika, to očividně nikoho netrápí, tak dojedu nakoupit. Obléknu se a zjistím, že doma není auto...

Sedím na posteli, suverénně brečím a říkám si, jak krásně by mi bylo v Plzni a proč vůbec jezdím domů.

Pomíjím dva a půl roku fakt, že můj táta pomalu ani neví, co studuju. Pomíjím fakt, že když už se mě nedejbože zeptá, z čeho mám zkoušku, tak se nezeptá jednou, dvakrát... Ale osmkrát během dvanácti dnů (počítala jsem to!), protože si není schopnej zapamatovat tu jednu jedinou informaci o mém aktuálním životě.

Pominu dokonce i to, že jsem posledních pět let chodila bez brýlí, říkala mu, že jsem ji jela koupit nové brýle, které budu konečně nosit. S nadšením jsem přijela domů a doslova nikdo z mojí rodiny si nevšiml, že mám nové brýle. Natož že by je pochválili.

Pominu všechny ostříhané vlasy a zkrácené o 20 cm, o kterých tvrdil, že jsem je měla takhle dlouhý i předtím, pominu všechny maličkosti, o kterých už ani nedoufám, že by si mohl někdo z mojí rodiny všimnout.

Zvládnu přejít ledacos. Zvládnu chodit do práce, studovat medicínu, chodit asistovat na kliniku, doma vařit, prát a uklízet.

Ale ve stavu, kdy skoro omdlím, když jdu ze schodů, je mi na zvracení a bolí mě hlava tak, že nemůžu ani myslet, bych si zasloužila aspoň jednou pomoct. A to si o tu pomoc řeknu. Nečekám, že by to někoho napadlo jen tak samo od sebe.

Nestěžuju si. Žiju si krásně. Jsou lidi, kteří nemají střechu nad hlavou. Nemají pitnou vodu. Jsou děti, které každý den umírají, protože nemají co jíst.

Jen bych si tak moc přála se jednoho dne vzbudit a patřit do rodiny, která se o mě zajímá. Která mi pomůže. Která tady pro mě bude.

Tak moc bych si přála mít mámu, která mi řekne, že mi moje nový brýle fakt sluší.

Nejvíc ze všeho na světě děkuju Lauře, Alině, Míše a Radkovi za to, že je mám.