svítiplyn

Já se vždycky tak těším, až budu mít po zkoušce. Až se budu válet ráno v posteli a pořád budu přemýšlet nad nádorama a nemocema, ale jen přemýšlet (a zapomínat!), až budeme hodinu snídat, číst u toho noviny, luštit křížovku a popíjet čaj.

Ale vždycky se cítím tak nějak prázdně. Když se tolik dní za sebou učím a víceméně na nic jinýho se nezmůžu a najednou můžu všechno, tak nevím co se sebou a co se životem.

Žít. Měla bych žít. Měla bych se učit dál a dělat všechno, co jsem nemohla. 

V hlavě se mi objevuje častěji a častěji otázka, že beztak všechny moje nálady jsou způsobené vnitřním stresem a tlakem okolí. Protože kolikrát jsem na někoho nepříjemná, nemám náladu se s někým bavit a takoví lidé potom ode mě odcházejí, nebo mi to minimálně vyčítají. Takže bych se měla omluvit. Takže bych se měla omluvit?!

A dám si facku.

Za co?

Za to že nejsem 24/7 sluníčková? Za to že někdo nechápe moje pocity? Měla bych se omlouvat za to, jaká jsem? Za svoje pocity a nálady? Mám se omlouvat lidem, kteří mi řekli, že jsem pro ně zklámáním?

Vážně mám odpovídat na otázku A měla jsi mě vůbec ráda?

Copak já jsem člověk, který tohle někdy v životě hrál? Že má někoho rád?

Učím se dál se sebou žít, myslet na všechny hezký věci, který jsou tady a teď a nezabývat se tím, co bylo. Je to vážně, vážně, vážně těžký. Sama sobě odpouštím a ti, kteří mě doopravdy znají, mi nemají co odpouštět, protože mě mají rádi takovou, jaká jsem. 

(I když jsem chvílema otravná jak svítiplyn. - to nejsou moje slova, kdo neví, co je svítiplyn, tak tady)

A nebo mi odpustí, protože možná je co odpouštět. (?)