cena úspěchu

 Bože, jak já miluju motivační citáty a fotky s indexem se všema hotovýma zkouškama. Kéžby ten můj nebyl politej čajem.
Ale zajímalo by mě, kolik lidí za tím úspěchem vidí hodiny, dny, týdny a měsíce učení a práce. Zajímalo by mě, jestli si vůbec někdo uvědomuje, kolik nás všechny budoucí doktory to stojí sil. A nejenom doktory...
Já zubařinu miluju, ale chvílema mě to stojí víc než bolavý záda a zadek z učení. Protože místo toho, abych byla venku, tak sedím na zadku a učím se. Zatímco na ostatních školách mají zkoušky online a já ze všech stran poslouchám, jak skvěle se dá podvádět, nebo kdo vymyslel ten nejlepší způsob jak „vyzrát“ nad systémem, je mi do breku. Všechny zkoušky jsme měli normálně, žádný úlevy se nekonaly. Takže já se všechno poctivě naučím, zatímco jinde to prostě obšlehnou?
Všichni sdílí, jak jsou hrozně smutný, že nemůžou chodit na párty, ale přitom je konají doma, nepočítaje fakt, že spousta z nich takhle přišla ke covid pozitivní diagnóze. Nějak mi uniká ta logika lidí kolem mě.
Proč tohle všechno píšu?
Jsem už hrozně unavená. Je to jako kdybych běžela maraton, jenže já neběžím, běží jenom moje nohy. Moje hlava zůstala někde na startu a popíjí si prosecco a směje se nohám, který nemůžou zastavit.
Pořád běžím a běžím, už nemůžu.
Poslední tři měsíce se cítím hrozně na dně, snažím se najít vnitřní rovnováhu, snažím se spát a nemyslet na to, co bude zítra. Učení tomu moc nepřidávalo, protože světě div se, nechci do sebe cpát neurol a zolpidem. Za prvé mi to potom nemyslí a za druhé do sebe nechci cpát neurol a zolpidem z čistě negativního vnitřního pocitu z léků.
A teď se nabízí otázka, jak se lockdown podepisuje kromě únavy na mně.
Když pominu za poslední měsíc jedno psychický zhroucení, anémii, chronický bolesti zad a močáku, dvoje antibiotika, který absolutně nezabraly a zhubnutý asi tři kila, mínus jeden přítel, plus dva nový, tak jsem vlastně celkem v pohodě. No v pohodě.
Další otázka je, jak z toho všeho vyjít ven a nezbláznit se.
Při učení psychiatrie jsem měla pocit, že jsem taky psychiatrický pacient.
Deprese, no minimálně ty sezónní.
Mánie. Spíš hypománie.
Disociativní poruchy. Ano prosím.
Emoční poruchy mám podle mě minimálně tři.
Schizofrenie? Hm?
Ale všechno bude zase v pohodě.
Kolikrát si to mám říct, aby se to doopravdy stalo? Nemá někdo nějakej kouzelnej prsten? Nebo motivační citát, po kterým nebudu chtít střelit autora do hlavy? Nemá někdo skvělou radu do života, jak žít a nebláznit (se)?
Potřebovala bych trochu soucitu a povzbuzení, taky by mě zajímalo, kolik lidí tohle dočte do konce a nějaký to povzbuzení mi napíše, nebo mi jen napíše, že se taky nemá nejlíp… Ono to totiž celkem pomáhá vědět, že nejste jediný na světě, kteří mají pocit, že se svět hroutí. Nebo že svět stojí a hroutíme se jen my. Prostě napište cokoliv.

klidně mailem: hajkova-peta@seznam.cz
beztak emaily mám nejradši (viď Jiří)
je to oldschool, ale ne zase tak jako dopisy, ale méně než psát někomu na sociálních sítích

beztak teď všichni zíráte do telefonu nebo počítače, tak si pro jednou otevřete mail a napište mi něco, napište mi úplně cokoliv

třeba co vás trápí, co vám udělalo radost, co celý dny děláte, na co koukáte, co čtete, kde mají nejlepší zákusky... 

pokud to chcete psát anonymně, tak klidně napište komentář, nebo mi napište z emailu s trapným jménem, kerej jste si založili, když vám bylo deset a je to něco jako beruška001 a horší (myslím si, že většina z nás takový mail má :D) 
a taky vidím, kolik si to přečte lidí, tak zkuste ze sebe vymáčknout alespoň jednu povzbuzující větu
stačí si otevřít mail a psát

děkuju