nemocnice 1

Život a práce v nemocnici není snadná. To ví leckdo. Ale co se děje za těmi nechutně merunkově nabarvenými zdmi... 

Přivezli pána tak kolem 65 let, váhu uvedl 140 kg, ale mohlo to být klidně víc... Přivezli ho na vozíku, normálně si sedl, lehl, komunikoval. Nic zásadního se nekonalo, jen měl covid, vlastně ani nevím, proč ho přivezli. Druhý den ráno jsme obcházeli pokoje a prováděli jsme hygienu.

(to jsou v podstatě tři možnosti:
1. pacient se pohybuje sám a sám se umyje v koupelně
2. pacient se pohybuje omezeně, ale s zvládne se umýt žínkou víceméně sám
3. pacient se nepohybuje a nezvládne se umýt sám)

Pozdravila jsem pána a zeptala se, jestli si sedne a umyje se sám.

"A sestřičko nemůžete mě umýt vy?" zeptal se mě.

Laskavým hlasem jsem mu vysvětlila, že k tomu nevidím důvod, když si může sednout a umýt se sám. Navíc představa, jak já zvedám stopadesátikilovýho chlapa, se mi moc nezamlouvala. Druhá sestřička s ním odmítala diskutovat a rovnou mu řekla, ať si sedne, jenže on pořád kňoural, že se mu špatně dýchá, všechno ho bolí a nesedne si. Bodejť by ho se mu dobře dýchalo, když má 150 kilo. A tak po všem tom přemlouvání jsem ho chtě nechtě umyla. Takhle obřího chlapa pomalu ani neotočíte na bok, jelikož zabírá skoro celou postel a odmítal mi jakkoliv pomoct. Když jsem skončila, šla jsem na dalšího pacienta a slyším, jak říká: "Sestřičko, já potřebuju na velkou, tak si sednu na gramofon."

(gramofon je v podstatě záchod na pojízdný židli ve které je kruhová díra a pod ní lavor, židle se přistrčí k posteli, pacient se zvedne z postele a sedne si na ten židlozáchod, kde vykoná potřebu)

V tu chvíli jsme se na sebe s druhou sestrou podívaly. To nemyslí vážně, že ne? Ještě před pěti minutama si odmítal sednout a teď chce vstát a udělat ten jeden krok a sednout si na gramofon.

Tak fajn. Dvě pětapadesátikilový holky jsme ho zvedly do sedu, pomalu si stoupnul, otočil se o čtvrt otáčky a dosednul na gramofon. Celý to bylo tak neskutečně bizardní.

A pak... A pak si úplně příšerně prdnul. Přísahám, že tak hlasitý prdnutí jsem v životě neslyšela. Druhá sestra šla k oknu, otevřela ho. Načež pán prohlásil: "Sestřičko, planý poplach, to byly jen prdíky."

PRDÍKY?!?!?!?! Může mít stopadesátikilovej chlap prdíky?!?!

Došla jsem k oknu, vyklonila se ven a snažila se nadýchat aspoň studenýho nesmradlavýho vzduchu.

Ve dveřích se objevila třetí sestra a slyším, jak na mě volá: "Neskákej, budeme zase v novinách!"

V nemocnici jsou ale mnohem častěji smutný příběhy. Když jsem přišla, byla tam paní ochrnutá na obě ruce i nohy. Snažila se mluvit, ale spíš to znělo jako skřeky a musela jsem se hodně soustředit, abych jí rozuměla.

Podívala jsem na ročník narození. Byla o čtyři roky mladší než moje máma. Dlouho jsem přemýšlela, co jí tak může být, až jsem se šla zeptat...

Roztroušená skleróza.

Ještě nedávno chodila, ještě nedávno se sama najedla a teď? Teď jenom ležela. Nejhorší na tom všem je, že normálně vnímala, jen její svaly odmítaly přijímat rozkazy.

Představila jsem si, jak bych se asi cítila já, být tam místo ní. Vždyť se v podstatě jen čeká, až umře. Respektive až se udusí. Je to jen čekání na smrt a ona to ví. Ona ví, že umírá.

Pokaždé, když jsem za ní šla, jsem byla ta nejtrpělivější sestra na celým světě. Držela jsem ji za ruku, snažila se mermomocí pochopit, co se mi snaží říct. A kolikrát to byly naprosto banální věci jako narovnat polštář, utáhnout šňůrku od kyslíkový masky... Snažila jsem se na ni i přes všechny ochranné pomůcky smát a ona to vnímala a snažila se smát na mě.

Ale smrtka s kosou stála nade mnou.

Stejně jako když jsem odcházela večer z nemocnice domů. Už několikrát se mi stalo, že jsem u někoho stála a jako ve filmech jsem měla pocit, že zrovna tenhle člověk umře. Ne že bych měla nadlidský schopnosti, všechno to byli pacienti, kteří už na tom byli hodně špatně a byla to vlastně jen otázka času.

Já jsem odcházela domů a říkala jsem si, že tohohle pána už asi vidím naposled.

V noci umřel.

Nemám nadlidský schopnosti a rozhodně nechci přivolávat něčí smrt.

Ale nestalo se mi to poprvé.

Občas je nemocnice vlídný místo, občas je to k zbláznění.

Když jsem při obědě krmila pána s Alzheimrem, tak se na mě smál, vtipkoval se mnou, držel mě za ruku a hladil ve vlasech. No a za pár hodin slyšíme ránu, vběhneme do pokoje a on sedí na zemi. Všude kolem byla krev a exkrementy. A když říkám všude, tak všude. V celý jeho posteli a dokonce i na posteli vedle, na židli, na zemi, měl to na rukách, na nohách... Prostě všude. K tomu si zvládnul vyrvat kanylu. Vůbec nechápu, jak se mu podařilo přeskočit zábranu a vylézt z postele ven, ale vlastně mi došlo, že pacienty nepřivazujou k posteli jen tak pro nic za nic.