nemocnice 2, ordinace 1

z ordinace:

Ve tři hodiny odpoledne přišla maminka se dvěma dcerami na preventivní prohlídku. Holčičky byly šikovné, seděly a ani nepíply.

Mladší šestiletá holčička držela v ruce telefon, zatímco paní doktorka odešla s maminkou udělat OPG (panoramatický snímek, který se dělá na speciálním přístroji mimo ordinaci), malá hrála Minecraft. Vrátila jsem se zpátky do asi třetí třídy, kdy to frčelo u nás doma.

Ptám se jí, jestli tam má taky prase a ona, že jo, že mi to ukáže, že si ho dokonce může osedlat a jezdit na něm a ještě ke všemu má na něj vodítko.

Jedna šestiletá holčička a dvaadvacetiletá budoucí doktorka se baví o Minecraftu.

Kam ten svět spěje.

z nemocnice mám tentokrát dva příběhy:

Manželské páry v nemocnici většinou nebývají, ale když ano tak poznáte, jaké manželství to je. Šla jsem se zeptat skoro osmdesátiletého pána, jestli mu nevadí, že k němu na pokoj dáme jeho manželku.

"Proč by mi to mělo vadit? Už mi hrozně chybí, jsme spolu skoro 65 let." Odpověděl.

Všechny sestřičky jsme se rozplývaly nad tím, jaký by mohl být náš budoucí manžel... (A že takhle o nás nikdy mluvit nebude, protože všechny jsme čarodějnice a uzurpátorky.)

Před obědem přivezli jeho manželku, křehkou a maličkou babičku, říkala jsem jí, že už se na ní manžel moc těší. Dovezla jsem ji na pokoj a ona prohlásí: "Ale co kecáš, budeme spolu teprve šedesát let!"

Druhý den jsme jejího manžela převezli na jiný pokoj, kde byl kyslík, a pokaždé když jsem přišla k jednomu, nebo k druhému, tak se mě vždycky zeptali, jak se má jejich drahá polovička.

💗

Dokud někoho neuvidíte na vlastní oči umírat, nevíte, jaký to je.

Ráno se mnou ještě mluvil, sám se najedl, dokonce se mnou vtipkoval.

Před obědem mu klesla saturace na 65, začal modrat, hodně špatně se mu dýchalo. Přivezli jsme nějaký spešl přístroj, který usnadňuje vdechování a vydechování, ale na plicní intubaci jsme neměli vybavení.

Dostal morfin. Saturace rostla žalostně pomalu.

A jak se tak díváte, jak někdo umírá, necítíte nic jiného než samotu. Zoufalství.

Po obědě se s ním přišla rozloučit manželka. Vyprávěla nám, jak měl její manžel karcinom plic, jak se vším bojovali a mysleli si, že se uzdravil. Jenže karcinom recidivoval (= vrátil se).

Několik hodin jsme řešili, co s takovým pacientem máme dělat, nemůže přeci ležet na covidu, měl by být na plicním oddělení nebo aspoň na JIPce. Jenže na plicním nemají místo, leží tam většinou mladí pacienti okolo 40 let, kteří živí rodinu. Přeci si tam nevezmou pětašedesátiletýho pána, který nemá děti.

Ano, mohl by žít klidně dalších deset let...

Pravda je taková, že v dnešní době si v nemocnicích vyberou, koho chtějí. Ty, které nevezmou, pak většinou zemřou.

Přijde vám to smutný?

Mně taky.