všeobecní versus zubaři
Všeobecné lékařství versus zubní lékařství. Dvě zdánlivé strany řeky bojující proti sobě.
Často my zubaři slýcháme, jak máme všechno jednodušší. Skoro se divím, že máme kromě jednoho písmenka stejný titul...
Ale o tom tenhle příspěvek není.
Za posledních pár měsíců v nemocnici jsem hodně přemýšlela nad tím, jaké by to bylo, kdybych šla studovat všeobecné lékařství a jestli jsem si vybrala dobře. (Vlastně se mě ptal kamarád, jestli mi nebude chybět nemocnice, takže díky sousede a taky díky všem, co mi píšou maily, dělá mi to radost.)
Vzpomněla jsem si na jeden příspěvek slečny, která studovala všeobecné lékařství v Olomouci a hrozně se dušovala, jak ona bude v nemocnici zachraňovat životy (na rozdíl od nás zubařů, který berou těžký prachy za nic). Samozřejmě nemohla opomenout fakt, že být doktorem (nikoliv zubařem, protože zubař asi není hoden oslovení doktor) je poslání.
Takže bych ráda zhodnotila to poslání.
Poslání doktora v nemocnici je asi milion hodin papírování. Poslání prakticky jakýhokoliv doktora je papírování. Je to práce jako každá jiná. Opravdu ráno doktoři nevstávají a nejdou vykonávat poslání, jdou do práce jako všichni ostatní. Praktický lékař na podzim měří CRP a hází antibiotika od stolu, v případě virových onemocnění trpělivě vysvětluje lidem, že na chřipku opravdu antibiotika nezabírají.
Ale zpátky k nemocnici. Další důvod, proč chce být někdo všeobecným lékařem v nemocnici je fakt, že na příjmu budou zajímavý případy. V jednu ráno přivezou pacienta záchrankou a doktor musí odebrat anamnézu a řešit, jaký bude další postup, bude vymýšlet všelijaké diagnózy a bůhví co ještě. Podle mě si většina představuje, že budou jako doktor House chodit týden kolem jednoho pacienta, dokud nepřijdou na super vzácnou nemoc, kterou má jeden člověk ze sta tisíc obyvatel a zrovna oni mu zachrání život!
Boží, ne?
Jaká je realita? V jednu ráno vám vozí opilce, kteří se někde porvali, feťáky, kteří se buď předávkovali nebo mají podezření na endokarditidu... Dál vám budou vozit bouračky a nehody, který rovnou odvezou na sál a pak na ARO. Vůbec to nechci zlehčovat. Určitě spoustě lidem zachrání život. Ale taky se denně dívají, jak někomu život zachránit nedokázali. Denně se dívají na lidi, kteří už by raději umřeli, ale dnešní medicína je stále drží při životě. Musí pozůstalým vysvětlovat, na co jejich příbuzný zemřel a že pro něj nemohli nic víc udělat. A nebo taky mohli...
Naprosto upřímně můžu říct, že mě by taková práce nenaplňovala. Já se chci lidem šťourat v puse, vytvářet krásný úsměvy, zvyšovat lidem sebevědomí krásnejma zubama. Chci dokázat lidem ulevit od bolesti. Díky bohu na bolesti od zubů obvykle analgetika nezabírají, takže my tu bolest zvládneme opravdu vyléčit, byť někdy musíme zub extrahovat (= vytrhnout) a neříkáme pacientům, ať si vezmou ibalgin nebo paralen (na což jsem silně alergická, když mi jakýkoliv doktor řekne). Na druhou stranu chápu, že drtivá většina lidí vidí zubaře dělat výplně a preventivní prohlídky a tím to hasne. A taky není zubař jako zubař, ale to se dá říct o každém doktorovi...
Co mě ale vnitřně asi nejvíc uklidňuje je fakt, že jsou to jenom zuby. Ale i na to se dá umřít, né že ne.
Já zubařinu miluju. Přijde mi neskutečně fascinující, co za relativně krátký čas dokážeme vykouzlit, i když to není ta velká medicína, tak to stojí za to.
💗