nemocnice 3 a melancholie

Přišla jsem na šestou do nemocnice a ptám se, co je nového.

Márnice je plná, v čističce (čistící místnosti) na našem patře stojí postel a na ní už 12 hodin leží mrtvola. Čekáme, až se uvolní místo, aby ji mohli odvést. Za noc umřelo tolik lidí, že už není nikde místo. Krematoria nestíhají. Za noc bylo pět příjmů = pět nových pacientů. (To je opravdu hodně.) Ač několik pacientů během dne ubylo, tak vozí další a další...

Pán, se kterým jsem ještě před týdnem mluvila a vyprávěl mi o tom, jak pracoval na vysokých pozicích ve Škodovce, jak létal do zahraničí a tam jako inženýr řídil stavby, umřel... Byl to pán, o kterém jsem nedávno psala, jak miluje svou manželku a manželka jeho. Když mi sestřička řekla, že umřel, stála jsem jako opařená. Vůbec jsem nechápala, jak je to možný. Minulý týden ho přivezli s lehce problematickým dýcháním, ale došel si sám na záchod, sám se najedl, sám se umyl a to rozhodně na covidu a obecně v nemocnici není samozřejmost, že staří lidé zvládají všední činnosti sami. Došla mi slova, když jsem si představila jeho maličkou ženu, která se mě každou hodinu ptala, jak se má její manžel.

Často přemýšlím nad tím, kolik sester a doktorů bude mít po tomhle období (které snad jednoho dne skončí) posttraumatickou stresovou poruchu.

Drtivá většina si nedovede představit, co každý den zažívají. Čert vem bílé skafandry, propocená trička a neustále zamlžené brýle. Když stojíte nad někým, kdo kašle/zvrací hleny a každým nádechem se dusí a ani já ani nikdo jiný nemůže nic udělat. Na JIPce a ARU mají plno. Totéž na plicním. Docházejí nám kyslíkové bomby. A přitom to všechno začíná tak nevinně. Nejdřív jim klesne saturace, dostanou kyslíkové brýle (krátké hadičky do nosu, které vypadají v amerických filmech tak děsně sexy/hustě...), jenže saturace se nezačne lepšit, proto dostanou kyslíkovou masku a než se nadějeme, pacient modrá, dusí se a my stojíme a přihlížíme. Nikdo si to nedovede představit. Nikdo, kdo tam nebyl a neviděl někoho umírat. Dennodenně.

Korunu tomu všemu dávají příspěvky a komentáře na sociálních sítích o tom, že stav v nemocnicích je úplně v pohodě, lidi vlastně vůbec neumírají a všechno je pohádkový.

Je to pohádkový, když člověk, se kterým jste ráno mluvili, je v poledne mrtvý?

Je pohádkový, že nemáme kam vozit mrtvoly?

Další a další komentáře o tom, že vláda nás všechny likviduje. Ne, my se likvidujeme sami, za to žádná vláda nemůže. Poprvé v historii lidstva se můžeme jako společnost zachránit tím, že budeme sedět doma a nic nedělat. Ale to by nebyli Češi... Zkuste se někdy rozhlédnout kolem sebe, kolik lidí má pořádně nasazenou roušku, podívejte se kolem sebe a uvidíte, jak se mladí (dospělí i staří) scházejí v parku (v tom lepším případě, v tom horším sedí pět lidí v autě bez roušek) a popíjejí víno/pivo... Jediné, na co se zmůžou, jsou nenávistné komentáře, přitom by se stačilo zamyslet nad tím, co můžu já jako člověk a součást společnosti udělat pro ostatní. Ať si každý sáhne do svědomí a řekne mi, že zrovna on pomáhal a snažil se dodržovat opatření.

Myslíte si, že já se všemi opatřeními souhlasím? Ne, nesouhlasím. ANO jsem nevolila a volit nikdy nebudu. Myslíte si, že jsem se nechala naočkovat proto, abych byla cool? Ne. Nechala jsem se naočkovat proto, aby si lidé uvědomili, že jiná cesta prostě není. Ať to funguje třeba na jednu mutaci... Přestaňme se ohánět řečmi o tom, proč něco nejde, jen protože máme strach.

Úplně nejradši bych všechny zarytý odpůrce vlády poslala na týden do nemocnice se tahat s nespolupracujícíma pacientama, který si ani nedojdou na záchod, jen ať se podívají, jak to vypadá, když někdo umírá.

Protože minule mi všechny emaily a zprávy o tom, co vás trápí, udělaly vážně radost, dneska to uděláme obráceně. Napište mi jednu, dvě, nebo třeba dvacet věcí, které vám udělaly poslední dobou radost. Může to být naprostá malichernost, může to být důležité rozhodnutí ve vašem životě, prostě cokoliv.

(Nebo mi napište cokoliv a já budu vědět, že tohle čtete a nejste takoví ignoranti na to, abyste to dočetli do konce a nic mi nenapsali.)

Z čeho mám radost já?

Včera jsem byla běhat se spolužačkou a potkaly jsme spolužáka, skvěle jsme si pokecali a uběhli jsme 7 km.

Dneska mě ani nebolely nohy (což je obdivuhodný, jelikož jsem včera suma sumárum ušla skoro 20 km).

Raduju se z každý minuty, kdy svítí slunce.

Jsem ráda, že už zase začala škola, i když online a i když nám na 14 dní zrušili praktickou výuku.

Moje nejoblíbenější sestřička mi řekla, že pan doktor si vyžádal na asistenci mě a že se na mě těší (to mě tak zahřálo u srdce!).

Jsem strašně vděčná za chvíle strávený s holkama a s dobrým jídlem.

Jsem vděčná za to, že i když se s někým nemůžu vidět, tak si zavoláme přes FaceTime.

Milujme se a napište mi sem, na email (hajkova-peta@seznam.cz), do komentáře..., co udělalo radost vám.

A zlepšete tak den jedné budoucí zubařce!