nemocnice 4

Dneska upřímně ani nevím, co chci vlastně vyprávět, jelikož je toho tolik... Začnu od toho nejsmutnějšího a skončím něčím hezkým.

V pondělí přinesl syn do nemocnice tátovi oblečení, shodou okolností na stejném oddělení ležela i jeho máma. Táta byl víceméně v pohodě, měl nízkou saturaci a výsledky z laboratoře taky nebyly úplně ideální, na rozdíl od mámy, která už v pondělí byla v dost kritickém stavu. Situace se nelepší a místa na JIPce nejsou. Měli jsme ji připojenou na monitor, každopádně už prakticky nebyla při vědomí. Když přišel syn s věcmi, šla jsem za paní doktorkou se zeptat, jestli se může (nebo nemůže) jít podívat na mámu, dost možná už ji znovu asi neuvidí a je to jeho poslední šance... Dostala jsem svolení, oblíkla ho do empíru, čepice, rukavic... A odvedla ho na pokoj, kde ležela jeho máma napojená asi deseti kabelama, všude to tam pískalo a ona už stejně nebyla při vědomí. Rozhodla jsem se, že je nechám chvíli o samotě a odešla jsem na sesternu.

Asi za minutu se ozval hrozný křik: "Mami, musíš jíst! Musíš jíst ty léky! Mami neumírej..."

Myslím, že to slyšeli i v protější budově, tak hlasitý to bylo. Všichni jsme okamžitě vyběhli ze sesterny a běželi na pokoj zjistit, co se proboha děje. Syn stál u postele a křičel na ni, ona nevnímala jediný slovo. Běhal mi z toho zoufalství v hlase mráz po zádech.

Každopádně za dva dny (ve středu) ji převezli na něco podobnýho JIPce, byl vůbec zázrak, že ten převoz přežila... Táta se rozhodl, že půjde domů stůj co stůj. Řekl, že podepíše reverz a jde domů. Ráno si nenechal změřit ani tlak, ke změření saturace jsem ho ztěží donutila (měl 83). Mluvila s ním doktorka a snažila se mu vysvětlit, že domů jít nemůže, jelikož nemůže být bez kyslíku a laboratorní výsledky se taky nezlepšily. On stále a stále odmítal. Několikrát vstal z postele, skoro si vyrval kanylu. Prostě jde domů, tečka.

Doktorka napsala zprávu a reverz. Vytáhli jsme mu kanylu a cévku. Načež asi za deset minut volal jeho syn, že domů nepůjde. Doktorka se mu snažila vysvětlit, že to samé mu taky říkala, že je na nás jeho táta hrubý (až agresivní) a odmítá se nechat ošetřit. Během dalších asi pěti minut se rozjel kolotoč telefonátů otec-syn-doktorka. Výsledkem bylo, že za ním musela zajít sama primářka, aby mu vysvětlila, že domů jít nemůže, protože v takovémhle stavu by ho beztak přivezli zpátky. Dalším problémem bylo, že bydlel pouze s manželkou, která byla momentálně taky hospitalizovaná a jejich syn nebydlí poblíž, aby se o něj mohl starat. Jinými slovy: neměl se o něj kdo postarat.

Takže zůstal.

Ve čtvrtek jeho žena zemřela.

Představte si, že přijdete do nemocnice s manželkou, která komunikuje a za pár dní zemře.

Nevím, kdo z vás kdy četl něco od Honoré de Balzaca, ale jeho postavy dost často umírají žalem. Prostě si tak nějak řeknou, že jsou fakt smutný a umřou. Nikdy jsem to nechápala.

Teď to chápu dokonale.

Zatímco ve středu se pán vzpouzel a chtěl jít mermomocí domů... Stál. Dokonce jsem ho dostala i do sprchy!

V neděli zemřel.

žalem

Upřímně nechápu, jak můžou přijmout někoho, kdo ani ne před týdnem podepsal reverz a odešel domů. Očividně byla na příjmu nějaká hodně naivní/zmatená/nezkušená (doplňte si, co chcete) doktorka.

Předesílám, že nejsem rasistka a cikáni mi nevadí. Nebo Romové nebo jak jim jen chcete říkat. Co mi ale vadí je, když mluví tou svoji hatmatilkou, který nerozumím a oni mně a mojí češtině taky ne. 

Když se vyjádřím opravdu (ale opravdu!) hodně diplomaticky, tak tenhle chlap byl debil, byl jednodušší.

Nerozuměla jsem mu snad jediný slovo, pořád hrozně kňoural, pořád něco chtěl a nikdo nevěděl co... Pořád a pořád a pořád prudil.

Ještě než ho pustili na reverz domů, tak jsem přišla do pokoje a on stál nahatej u umyvadla, umyvadlo celý pomočený.

Tak na něj tak koukám a říkám mu: "Vy jste čůral do umyvadla?"

"Neee."

Suverénně stojí s vytaženým pinďourem nad umyvadlem, ale rozhodně do něj nečůral. Ani všude okolo...

Jasně. To se mi jen asi zdá. Uklízečka už měla padla, takže kdo to uklízel?

Já. 👀

Ale to bylo před týdnem. To jsem nevěděla, co mě čeká...

Tenhle pán má stomii. Abych to vysvětlila všem: je to mimotělní vývod střev do pytlíčku, který se nalepí na břicho. Prostě a jednoduše má v břiše díru a na tom má nalepenej pytlíček, do kterýho jdou všechny střevní odpadní látky = exkrementy.

(Ve skutečnosti to nevypadá tak hrozně jako to zní.)

Dvě hodiny mě přesvědčoval, že je mu zima, ať mu přinesu kabátek (nemocniční pyžamo). Byla to první jakž takž smysluplná věta, která z něj za několik dní vypadla. Snažila jsem se mu vysvětlit, že ještě nepřišlo prádlo a já žádnou košilku ani kabátek nemám. Bylo to marný.

Když přišlo čisté prádlo, byl v něm jeden jediný kabátek. Tak si říkám fajn, udělám dobrou věc a dám mu ho. No div mě radostí neobejmul. (Eh.)

Za deset minut přijdu a on stojí v koupelně. A (promiňte mi ten výraz) všude jsou hovna. Ale všude! Na zemi, na stěnách, v umyvadle, na (ne v) záchodě a na kabátku (!). Přísahám, že to vypadalo jako hovnová apokalypsa.

K mému štěstí byla ještě uklízečka na patře a pomohla nám to tam dát zpátky do pořádku. Kabátek jsem rovnou vyhodila, ten už použitelnej fakt nebyl.

Ať si zmrzne, když si ho posral.

Ne všichni umírají rychle a potichu.

Někteří umírají dost nahlas a dost dlouho. Jako tahle babička. V pravidelných třicetisekundových intervalech křičela "Babi/mami/tati..." a nekontrolovatelně sebou škubala. Bylo to slyšet přes dvoje dveře, za což samozřejmě nemohla, očividně byla někde mezi nebem a zemí. Nebo možná mezi zemí a peklem a v pekle už neměli místo... (Myslíte, že je v nebi teplo nebo zima?)

Když už druhý den za sebou úpěnlivě pravidelně křičela a ani sedativa nezabírala, překřičela dokonce i rádio, tak jsme všechny pokusy o utišení vzdali. Vedle ní ležela o dost čilejší babička. Když jsem přišla, tak jí říkám: "Aspoň se tady nenudíte..."

Ona mi naprosto klidným a chladným hlasem odpověděla: "Za chvíli vstanu a uškrtím ji."

Aspoň to nebudou muset udělat sestry na noční...

A radši jsem jí zvedla zábranu na posteli, aby nevylezla.

Tak a teď něco hezkýho a milýho.

Posledních pár dní si hodně všímám toho, jak se chovají pacienti k personálu a všimla jsem si hodně zásadní věci: ženy jsou obecně vděčnější a milejší.

Nevím, čím to je, možná tím, že většina z nich se starala o rodinu a vědí, kolik je se vším práce a že nic není tak samozřejmý... Což asi chlapi, kteří celý život pracovali, přišli v pět domů a měli hotovou večeři, uklizeno, vypráno... nikdy nepoznali.

Mluvím hlavně o generaci lidí, kterým je už dávno přes šedesát a dřív to opravdu tak fungovalo.

Na co jsem opravdu alergická je, když na mě tlustej chlap řve: "Sestroooo, odpojte mě od kapačky, chci si dojít na záchod."

Vždycky s klidným hlasem říkám: "Prosím sestřičko, byla byste tak laskavá a mohla mě odpojit?"

Většině to stejně nedojde. 😑

Na vedlejším pokoji jsou ženský, který se nejdřív omluví, že mě vůbec otravují, pak mě třikrát poprosí a dvacetkrát poděkují. A ještě mi řeknou, že jsem dneska fakt kočka a sluší mi to (což pod těmi vrstvami stejně nemůžou poznat, mohla bych klidně celý den chodit v pyžamu...).

Pravidelně s nimi řeším počasí, moje záměry jít běhat a co bude k obědu. Přísahám, že neuplyne den, kdy by se mě některá z deseti pacientek nezeptala, jak jsem si zaběhala.

A to mi dělá vážně radost.

Za posledních pár měsíců jsem slyšela větu "To se vám vrátí na dětech." nejmíň tisíckrát. Přísahám, že jestli to mysleli všichni vážně, tak budu mít ty nejhodnější děti na světě.

Jen moje budoucí tchýně mě pokaždý přesvědčuje, že moje děti budou pořád brečet a hrozně zlobit.

Tak dík.