melancholie bez cenzury

Proč kdykoliv mám pocit, že hůř už se snad cítit nemůžu, tak se život zasměje a zasadí poslední ránu?

Otázka posledních osmi let Co se děje?

A vážně to chceš vědět? Nebo je to řečnická otázka? Tak já odpovím všem, kteří se ptají doopravdy.

Doopravdy. Popravdě. Bez keců kolem.

V mých dvanácti přede mnou táta zmlátil mámu tak, že měla monokla asi měsíc.

Nespočet týdnů a víkendů jsem brečela, že k němu nechci jít.

Před osmi lety se mi zabila máma. Není den, kdy by mi nechyběla, den kdybych neměla pocit, že velká část mě umřela s ní. Není den, kdybych na ni nemyslela. Všichni okolo mě ji mají. Holky s ní řeší všechny možný i nemožný věci, kluci ji aspoň mají a i když nadávají, tak ji mají... A já? Já jsem šaty na věneček a na maturiťák vybírala sama. A tak.

Šest let jsem byla anorektička.

Tři roky bulimička.

Měla jsem deprese. Někdy mi bylo tak zle, že i kdybych se chtěla zabít, tak jsem se nedokázala zvednout z postele. Probrečela jsem dny, týdny, měsíce. Nikdo tady pro mě nebyl.

Řezala jsem se a v létě chodila v dlouhým tričku. Proč? Protože nic jinýho než fyzická bolest nepomáhala. Ty jizvy mám doteď.

Pokusila jsem se zabít. Přežila. Byla jsem dva měsíce na psychiatrii, kde jsem úspěšně dennodenně zvracela. Ale to jiný příběh.

Brala jsem antidepresiva a bylo to naprosto k ničemu.

Každý jeden den se trápím s jídlem. Každý jeden den ve svém životě počítám každý sousto. Nemůžu přestat. A ano, jsou lepší dny. Ale taky horší.

Můj bývalý přítel mě znásilnil. Vzpamatovávala jsem se z toho roky.

Můj táta mi nejednou dal takovou facku, že jsem druhou chytla o zem. Jednou jsem měla otřes mozku. Taky jsem jedno léto chodila v roláku, protože mě chytil pod krkem, protože jsem chtěla jít večer s holkama do klubu. V pravidelných intervalech poslouchám, jak jsem k hovnu, nevděčná, sobecká, nic nedělám a ať táhnu do prdele.

Mám pokračovat? Myslíte si, že je to všechno?

Ani zdaleka. Ale jsou věci, o kterých ani po x letech nedokážu mluvit.

Proč tohle všechno píšu?

Protože všechno to, co teď mám a to, jaký jsem člověk, jsem jenom díky tomu, čím vším jsem si prošla.

Nikdy v životě jsem nedostala nic zadarmo. Všechno jsem si tvrdě vydřela. Prošla jsem si takovejma sračkama, že si to většina lidí nedokáže představit.

O to víc mě mrzí, když mě někdo soudí, aniž by mě znal.

Mrzí mě, že holka, kterou jsem od prváku považovala za skvělou kamarádku nedokáže říct promiň. Přes dva roky ve mně vyvolávala pocit, že nejsem dost dobrá kamarádka. A já jsem vždycky přišla, omluvila se a snažila se ještě stokrát víc než předtím... Tak jako to dělám vždycky.

Mrzí mě, že než aby lidi kolem mě řekli promiň, možná jsem mohl něco změnit, než aby jednou sklopili hlavu, zahodili ego, tak se hádají. A kdo se z toho pak cítí na hovno? Já.

Ne oni.

Mrzí mě, že lidi zvládají otevřít starý rány a odejít bez mrknutí oka.

Mrzí mě, že nevidí ty následky, který ve mně nechají.

Mrzí mě, že lidi, kteří se mnou nikdy neměli jediný problém, mi najednou pod nátlakem toxických vztahů řeknou, že jsem vlastně nejhorší člověk na světě.

Vážně? Upřímně, myslíte si, že bych někoho zvala k sobě domů, kdybych se s ním nechtěla bavit? A byla ten nejhorší člověk, který všem jen ubližuje?

A já si tak říkám, jestli by jedno promiň, nezměnilo celý svět.

Minimálně ten můj.

Paradoxně některý promiň ani po tisící nepomůže.

Tak moc si přeju, aby se lidi řídili srdcem a ne tím, čím se řídí, protože to srdce fakt není.

I přes to všechno, jsem neskonale vděčná za lidi, které mi život postavil do cesty.

A jsem vděčná za všechny, kteří jsou ke mně upřímný. Mají mě rádi. A nebo prostě jen tohle čtou a nic (nebo možná něco) nechápou. Třeba se jednou potkáme a pochopíte, že jsem stejně náladová a stejná blbka (dík za vysvětlení, že blbka neznamená, že jsem blbá, ale prostě jen ztřeštěná) jako všechny ostatní.

ráda si přečtu vaše střípky života, napište mi mail, beztak je to podle mě hezký psát emaily

hajkova-peta@seznam.cz