nemocnice 5

Nějak moc často se poslední dobou setkávám s pacienty, kteří svůj život vzdali.
Mám na to dva pohledy, které se vzájemně prolínají. Soucít smíšený s bezmocí a rozhořčenost nad vzdáváním života a ztěžování ostatním práci.

Chápu, že pokud ležíte v nemocnici týdny, měsíce a dost možná i roky (i s takovými jsem se setkala), tak pomalu ale jistě ztrácíte chuť do života. Ztrácíte chuť žít. V lepším případě nemáte bolesti, v tom horším máte bolesti a bezmezně si přejete, abyste umřeli. Já s takovými lidmi soucítím. Nechci jim způsobovat bolest, když je otáčím na bok, když je krmím...

Ale zavřete oči a představte si oddělení, na kterém leží 26 pacientů a skoro 20 z nich jenom leží, nedokáží se sami najíst, umýt a jenom leží a k tomu si představte dvě sanitářky, které mají omezenou dobu na to, aby stihly všechny nakrmit, umýt, ustlat/převléknout postele.

Abych se dostala k jádru pudla, co mi vadí je, že lidé, kteří to vzdali, nám opravdu moc nepomáhají. Nemluvím o pacientech, kteří jsou na pokraji smrti a vlastně jen čekáme, jestli umřou dnes nebo zítra. Mluvím o dlouhodobě ležících pacientech.

Uvedu příklad za všechno mluvící.

Přivezli k nám pána, 150 kilo, bývalý neurochirurg, s diabetem (překvapivě, když měl 150 kilo). Přijel na covid, protože se mu špatně dýchalo. Čekala bych, že pokud někdo pracoval jako lékař, tak ví, že prádla je obecně v nemocnicích málo, tak si sbalí alespoň tričko a nějakou základní hygienu. (Prádla na stopadesátikilový chlapy je opravdu hodně málo.) To je hodně naivní představa. Většina lidí, totiž přichází do nemocnice sotva s občankou a kartičkou pojištěnce...

Byl to těžce nespolupracující pacient. Odmítal s námi komunikovat, odmítal se hýbat, tak nám nezbývalo nic jiného než mu dát plenu. Když na něj přišla řada s hygienou, odmítal s námi komunikovat, tak jsme s druhou sanitářkou usoudily, že ho budeme muset umýt v leže.

Tak předek dobrý, to by zvládla jedna v klidu sama, ale jak chcete nespolupracujícího tlustýho chlapa otočit na bok, abyste mu mohli umýt záda a zadek?

Dvě pětapadesátikilový holky jsme ho na bok otočit nedokázaly. Na štěstí byl s námi i jeden sanitář a tak jsme ho ve třech (!!!) otočili na bok. V tu chvíli začal hrozně křičet "Pomoooooc!". Měl kompletně opruzený zadek, tak se ani nedivím, že ho to bolelo.

A tak v kratičkém intermezzu jeho pěveckého výkonu říkám: "Křičet pomoc bych tady měla já, když se s váma musím tahat!"

Nepomohlo to.

I když mně zatím nervy nedocházejí, zachovávám chladnou hlavu a jsem nekonečně trpělivá, sestry kolem mě už zdaleka tolik trpělivosti nemají.

Shodujeme se všechny na několika věcech:

1) Nikdo z nás nechce umřít v nemocnici. (Já k tomu vždycky dodávám, ať mě na vrátnici radši zardousí polštářem a ani mě nevozí nahoru.)

2) Nežerte. Jezte střídmě, ať se vejdete do postele a nemusí si sestry volat na pomoc sanitáře chlapy.

3) My vážně nemůžeme za to, že jste v nemocnici, tak si na nás nevybíjejte vaše negativní pocity.

Co ale musím uvést na pravou míru. Já se všemi pacienty maximálně soucítím, na nikoho nekřičím a opravdu se snažím porozumět. Časem se ze všeho stane taková rutina, že byste tomu nevěřili... Ale tak je to asi se vším.

Chci ale nakonec říct, že jestli jsem se v nemocnici naučila něco opravdu dobře, tak je to jak komunikovat s pacienty. Naučila jsem se vést debaty o počasí, naučila jsem se rozpoznat, jak se chovat k různým pacientům. Nedávno mi kamarád z všeobka řekl, že on vůbec tyhle řeči neumí a vlastně ani umět nechce. Trochu to vyznělo jako že on bude velkej doktor, kterýho tyhle kecy vůbec zajímat nemusí. Ale víte co? Tyhle řeči o počasí, když do kapiláry nabírám glykémii nebo měřím tlaky jsou to, co dělá medicínu lidskou.

A když někdo odchází domů a řekne mi, že je rád, že jsem se o něj starala zrovna já a že se těšil, kdy přijdu do práce... Že jsem skvělá a pečlivá sestřička, která někomu zvedne náladu...

To je ten pocit, se kterým bychom měli z práce odcházet.

Pocit, že jsem někomu zlepšila (i když třeba jenom nepatrně) den.

Pocit zadostiučinění.

Pocit, že žijeme pro druhé.

Pocit, že i přes ty odporně meruňkový zdi a depresivní prostředí dokážu vyplodit vtipnej vtip a upřímně se něčemu zasmát.