nemocnice za milion

 Je 5:45, blížím se k hlavnímu vchodu nemocnice. Vytahuju klíče, abych si odpípla na vrátnici svůj příchod. Před vrátnicí stojí povědomá tvář.

"Dobré ráno sestřičko." Zdraví mě nadpřirozeně pozitivním hlasem.

Je to náš pacient. Stojí venku a hulí. Pardon - kouří cigarety. Je 5:45 ráno! Opakuju, je pět čtyřicet pět ráno a on stojí venku a hulí. Svět je zase v pořádku. No nic, pozdravím a jdu se vybelhat do čtvrtého patra. Na víc se fakt před šestou ráno nezmůžu.

Přivezli Slovenku. To už samo o sobě znamená problém, jelikož... No... To je asi jedno.(No hate :D)

Tak dobře. S tím že je Slovenka, by nebyl až takový problém... Nepatrný problém byl v tom, že vážila tak sto padesát kilo. Včerejší pokusy o změření tlaku digitálním tonometrem selhaly, jelikož měla tak tlustý ruce, že manžeta ani zdaleka nešla nějak obmotat... Byla jsem nucena změřit jí tlak hezky růčo. Když opomenu její skuhrání na to, jak ji bolí ruka, když natlakuju manžetu... A na to, že mluví slovensky... :D Tak se jí už druhý den snažily sestřičky dát kanylu, aby mohla dostat infuzi. Zkuste si zavádět kanylu někomu, kdo má pět centimetrů sádla na loketní jamce.

Můj úspěšný den pokračoval. V 6:55 přicházím k ní na pokoj. Sestra se jí marně snaží nabrat krev. Chopím se druhé roky, pokouším se změřit tlak, povede se mi to na první pokus. Ha!

"A sestřička, prečo to nejde? Ta kanyla?" ptá se.

Sestra se jí snaží vysvětlit, že už je druhá, která to zkouší... Prostě... To nějak nejde...

"Možná kdybyste tam neměla pět centimetrů sádla, šla by ta žíla i najít..." Přebírám inciativu a odpovídám. Kdyby neměla smysl pro humor, asi bych tak drzá nebyla. I když kdo ví...

Podobná scéna se opakovala o několik hodin později. Když jsem sbírala lékovky, zaslechla jsem kousek rozhovoru.

"Víte, co je to dieta?" Ptá se jí sestra.

Chvíli přemýšlí.

"NEŽRAT!" Odpovídá sto padesáti kilová Slovenka.

Snažím se nesmát, ale nejde to.

Čím déle jsou pacienti v nemocnici, tím drzejší jsou. Demenci odpouštím jen pacientům s Alzheimerovou chorobou. Čímž tento pacient rozhodně netrpěl. Měl infekční endokarditidu a něco, co znělo i mně jako zaklínadlo (a právě to zaklínadlo byl pravděpodobně důvod, proč byl tři týdny na neurologii). A bylo mu ke čtyřiceti. Stále bydlel s mámou. Vlastně o nikom jiném ani nemluvil. To už je samo o sobě trochu divný... To je ale jinej příběh.

12:01 přicházím na pokoj mu dát antibiotika. Jako každý den. "Prosím vás, hlavně na mě nezvoňte, v půl jedný budu obcházet oddělení, takže vás odpojím, ano?"

"Jasňačka." Odpovídá. Plná nadějí, že si po obědě dám čaj a budu sedět dýl jak dvě minuty mě naplní optimismem.

Dám další antibiotika ostatním pacientům. Sednu si.

12:23 zvoní zvonek.

"O co že je to ten z osmnáctky." Říká sestra vedle mě.

"Není, říkala jsem mu, ať nezvoní, přece to není takovej debil."

Zvednu se a kdo zvoní?

Vymáčknu to a rezignovaně si jdu dopít čaj.

Je to debil.

Na závěr něco ze soudku: byrokracie a placení účtů, aneb dokud je všechno na pojišťovnu, vůbec nevíme, kolik co stojí.

Na oddělení přijali Ukrajince, který údajně trpěl vertigem. Už se vám, někdy zatočila hlava tak, že vám zavolali záchranku? Mně jo (a to jsem je prosila, aby ji nevolali, že se za pět minut vzpamatuju, což se stalo, ale to už stihla přijet záchranka).

Už se vám někdy zatočila hlava tak, že jste si zavolali záchranku a nechali se přijmout do nemocnice?

Já ne.

A už se vám někdy zatočila hlava tak, že jste si v cizí zemi s pochybným pojištěním zavolali záchranku a nechali se přijmout do nemocnice? Už víte, kam tím mířím?

Naše ukrajinská doktorka, která na oddělení pracuje, se ho samozřejmě hned ujala. Najedou byla ťuťuňuňu.

Stala se z ní Miss Ukrajina, lítala sem a tam, jen aby tomuhle pochybnýmu turistovi zajistila tu nejlepší péči. Asi zdravotnickou péči, ale měl to i s módní přehlídkou. :D

(Skvěle jsme se s ostatníma sestrama pobavily, o tom žádná.)

Každopádně druhý den, když nakráčela do práce, jí vrchní sestra podala lejstro s vyúčtováním na 17 tis. korun. Docela fajn sumička za jednu noc v nemocnici na posteli, na který už umřelo tolik lidí, se dvěma chrápajícíma dědkama na pokoji a s nemocničním jídlem. Radši bych teda za 17 tisíc letěla na dovolenou, než se válela 36 hodin v nemocnici.

Jaký to vyvolalo rozpaky u naší paní doktorky, když viděla, kolik co stojí, to si asi většina lidí dovede představit. Hlavně když mu včera řekla, že víc jak 10 tisíc určitě platit nebude.

Malinko se netrefila no... Ale všechny jsme ji utvrdily v tom, že být to v Německu je to tak 17 tisíc euro, tak ať nepindá.

Byla lehce rozčarovaná, ale šla mu tu nepříjemnou novinku se svým šarmem oznámit.

Ani v nejmenším jsme nechtěly tuhle jejich intimní chvilku rušit, takže jsme začaly uzavírat sázky, jestli za něj aspoň půlku zaplatí, ale než jsme se stihly domluvit, tak se vrátila.

Stejnak by nikdo nevyhrál, protože jsme všechny sázely, že minimálně půlku zaplatí. :D

Na závěr jedno krásný ponaučení: Nevolejte si záchranku, když nemáte pojištění.

Pokračování příště.