VÝZVA

Už několik let si říkám, že napíšu knihu. No knihu. Spíš že napíšu něco, z čeho by jednou kniha mohla být. Otázkou není o čem by to bylo, ale jakým stylem...
Nechci se na sociálních sítích ptát, kdo by to četl a kdo ne, tohle je mnohem sofistikovanější způsob, jelikož si to přečtou pouze ti, kteří chtějí.
Rozhodla jsem se totiž sama na sebe ušít bič (nebo jak to nazvat). Chtěla bych dva, tři... (?) lidi, kteří by četli, co napíšu a dali by mi k tomu zpětnou vazbu. Jakoukoliv. Dobrý, špatný, krátký, dlouhý, výstižný, moc podrobný, málo podrobný... Prostě cokoliv. Opravdu cokoliv.
Chci někoho, kdo to bude číst, kritizovat a možná mě aspoň trochu motivovat psát dál.
Nemyslete si, že toho za den/týden/měsíc napíšu nějak hodně. Někdy jsem produktivní a píšu, jindy to měsíce odkládám. Momentálně mám dvě stránky :D ale i to je dobrej začátek...! Respektive mám toho samozřejmě napsáno desítky stránek, jen je to všude možně, něco na starým blogu, něco na starým notebooku (někde?), něco na papíře, něco ztracený a nalezený a něco navždy ztracený a zapomenutý.

Abych to shrnula:
  1. máš-li čas, pár minut denně/týdně číst, co se mi povede dát dohromady, ozvi se
  2. žádný papíry nikomu posílat nebudu, všechno to bude čistě přes online word (stejnou chybu, že někomu pošlu vytisknutou část příběhu, aby s ní pak mohl vesele zatopit v kamnech, nebo spíš to rituálně podpálit na znamení, že už mě nikdy nechce vidět, no prostě stejnou chybu už neudělám; online to podpálit nemůžete a mě to bude bolet mnohem míň)
  3. není nutný mě znát osobně, vlastně nestrannej názor by byl vůbec nejlepší, ale to se asi jen tak nepovede (takže... kdyby náhodou...)
  4. odměna vás nemine, minimálně pokud se mi povede to někdy přivést do čitelné a vydavatelné formy, věnuju vám v knize upřímné poděkování :D a co víc, můžeme se sejít, probrat co a jak píšu blbě/dobře, dát si kafe (který nepiju), pivo (který nepiju), víno (to piju!), oběd, dort, cokoliv, zvu vás
Takže: ať už se bavíme, nebavíme, známe, neznáme, ať už mě máte rádi, nebo mě nesnášíte (pochybuju, že někdo takovej se ozve), ať jsi holka nebo kluk (nebo vlastně kdokoliv kdo umí číst) a chceš dát šanci mému tvůrčímu já, ozvi se mi prosím na email hajkova-peta@seznam.cz
Předem všem neskonale děkuji 💓

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

medideník červen

Obrázek
Pondělí Ráno jsem šla cvičit a zase jsem se tam akorát ztrapňovala. Jak by řekl Radek, ve fitku se ale nikdo neztrapňuje... (Ani tahle myšlenka mi moc nepomáhá.) Upřímně jsem demotivavá, protože moje výsledky se vůbec neblíží tomu, jak bych chtěla, aby to vypadalo. Ono se vlastně po roce běhání a takovýho lehkýho nic nedělání není čemu divit. Koupila jsem si v Lidlu mandle v cukru. A celý jsem se sežrala. Večer jsem si skoro uřízla prst, když jsem krájela chleba. Trochu přeháním, ale krve teklo hodně. Ale dobrý, bylo to na levý ruce. Úterý Už mě to učení děsně sere . Nebaví! Už mě to učení hrozně nebaví. Některý věci čtu po dvacátý a pořád mám pocit, že je vidím poprvý. Aktuálně svádím souboj s názvy antidepresiv. Mám pocit, že mi život protejká mezi prstama, protože zatímco se učím antidepresiva, který jako zubařka budu asi horkotěžko předepisovat, tak ostatní žijí. Teda žijí na sociálních sítích. Všechny příspěvky o nastávajících maminkách, zařizování bytu, stavění domu... Mě serou ....
Read more »

hlad

 Byla doba, kdy jsem chtěla mít hlad. Byla to určitě forma sebepoškozování, která fungovala skvěle. Byla ale i doba, kdy jsem hlad mít nechtěla a měla. Paradox, že? Začalo to na gymplu, kdy jsem měla dlouhé a náročné tréninky několikrát týdně. Cesta na trénink mi pěšky (za deště, v zimě, ve tmě, ve vedru, vždycky...) trvala tak půl hodiny. Dvě hodiny trénink. Půl hodiny domů (do kopce). Dorazila jsem většinou kolem půl devátý a měla hlad, protože před tréninkem jsme alespoň dvě hodiny nemohli jíst, abychom se nepozvraceli. Přišla jsem domů a doma v lednici byly kyselý okurky a mrkev. To byla jistota. Ale žádný vejce, šunka, sýr, pečivo... Často jsem večeřela jogurt s marmeládou nebo právě ty kyselý okurky (ty byly moc fajn na prázdnej žaludek). Prosila jsem tátu, aby dojel nakoupit, ale vždycky přišla jen kritika, jak všechno strašně rychle sežereme a hádka. Hádky mě vždycky vyždímaly. Měla jsem pocit, že jsem doslova nejhorší dcera na světě, protože akorát někomu přidělávám práci ...
Read more »
možná sis toho nevšiml... ale Země se otočila 41krát od chvíle, kdy jsme se naposledy viděli Země se otočila 15krát od chvíle, kdy jsem si naposledy prohlížela naše společný fotky Země se otočila 0krát od chvíle, kdy jsem na tebe myslela kdybych měla říct všechno, co chci říct, možná už by se ani netočila... kdybych ti mohla zavolat, zavolám možná mám obsese možná žiju kompulzema ale jen to mě to drží nad hladinou možná.
Read more »