žebříček utrpení

Vždycky tady pro tebe budu.

Kdyby něco, tak napiš.

Vždycky. Navždycky.

A tak. K-e-c-y.

Kdo z nás to nikdy nečetl. Nikdy nenapsal?

Kolikrát jsme to dodrželi?

Nebylo by lepší ze vztahů odcházet bez zbytečných nadějí?

Nebylo by lepší odcházet upřímně?

Protože já jsem byla tolikrát na dně a ve světlý chvilce zvedla telefon a napsala. Napsala si o pomoc? Spíš jsem něco napsala. Možná si i napsala o pomoc. A co z toho bylo?

Nikdy nic.

Nikdo nepřišel. Byla jsem to vždycky jen já a moje myšlenky. Byla jsem to vždycky jen já a moje hlava.

Jak moc bolí tohle zjištění?

HODNĚ.

Když jsem prosila svého nejlepšího přítele, aby v den, kdy mi umřela máma mě přišel obejmout? A on byl na mě naštvanej. Nepřišel.

Když jsem po hodinách pláče seděla na posteli, zvedla telefon a požádala o pomoc a na druhé straně se ozvalo, že nemá čas...

Když jsem napsala kamarádkám, jak se mají a ony odpověděly dobře a tím naše konverzace skončila.

Zůstala jsem sama.

Včera jsem stála na druhý straně a zcela upřímně se ptám, co se děje. Mlčím, poslouchám a míchám sádru. Poslouchám, jak se mnou o tom mluvit nechce, protože vlastně skoro neznáme. A?

Stojím na druhý straně, podávám pomocnou ruku, ptám se. Nemrzí mě, že ji nechce. Jen jsem tady, kdyby něco...

Chvílema si říkám, že možná jsem špatnej posluchač, že nejsem dost empatická, nejsem tohle a támhleto. Vážně nejsem? Jsem. Prostě když nechce někdo pomoct, tak nechce. Znovu a znovu v mojí hlavě běží, proč nikdo nepomohl mně. Proč se mě nikdo tak dlouho nezeptal, jak se mám. Upřímně. A teď vážně, jak se máš? Zcela vážně.

Proč když se zcela vážně ptám já, jak se někdo má, tak se mi buď vysměje, že to nemyslím vážně a nezajímá mě to, nebo mi řekne, že se neznáme dost na to, aby mi vyprávěl něco tak osobního.

Proč jsme vzájemně tak blízko ale přitom tak daleko?

Proč?

Před víc jak rokem jsem se začala bavit s (ha :D)... Hodně jsme se oba učili a chodili po večerech do parku a popíjeli cider, bavili se o smrti, o životě. Bavili jsme se o tom, jaký to je, když nám umřel někdo blízký. A taky jsme se bavili o kravinách. Mlčeli. Procházeli se. Dýchali. (Nepíchali.) A i když jsme se skoro neznali, řekli jsme si naše nejhlubší tajemství, obavy. Poradila jsem mu, aby zašel za psycholožkou a víte co? Šel. Několik týdnů na to mi psal, že je hrozně rád, že jsem ho k tomu donutila. Protože beze mě by nikdy nešel. Ulevilo se mu. A mně ostatně taky. Stálo mě to několik hodin chůze v parku, nic víc nic míň.

Je to zvláštní pocit, když se bavíte s někým, kdo si prožil nějakou bolest, utrpení.

Buď jste v žebříčku utrpení níž a nebo výš. Buď jste si toho zažili v životě víc nebo míň.

I kdybyste byli nejempatičtější na světě, tak nedokážete pochopit, jaký to je, když vám v patnácti umře máma. Ale my dva jsme to v podobným věku zažili. On si prožil zase další úplně jiný věci a já taky. Ale tohle jsme měli společný.

Kdykoliv někomu vyprávím něco z toho, co jsem prožila, tak většinou zarytě mlčí a neví, co říct. Proč? Protože nikdy nic podobnýho neprožil. A tudíž nemůže vědět, jaký to je. Je to tak v pořádku. V hlavě si asi představuje, jaké to je... Ale představy jsou o hodně jiný než realita. Za posledních osm let jsem se setkala jen s jedním člověkem, u kterého jsem si já nedokázala představit, jaké to je, něco podobného prožít. I tak jsme toho měly tolik společného a vím, že nikdo v mém životě nechápal poruchy příjmu potravy lépe než ona. Nikdy nikdo. Taky jsme se tomu dost zasmály, kam až nás to dovedlo. (Tak nechutnej a příšernej příběh není bohužel publikovatelný mezi normální lidi...)

Stručně řečeno stoupáte po žebříku utrpení nahoru. Někdo vyleze jednu žebřinku, někdo dvě a někdo už je tak vysoko, že ho skoro nevidíte.

Pokud jste níž, nedokážete pochopit, jaké to je, něco podobného prožít. (I když si třeba myslíte, že to chápete...)

(Jsem se zase rozvášnila :D)

Pointa je snad jasná.

Ptejte se lidí, jak se mají. Zcela upřímně. Nezištně. Protože vás to zajímá. Pokud vás to nezajímá, tak se neptejte.

Odpovídejte upřímně. Nelžete. Radši řekněte, že se o tom bavit nechcete.

Když vás někdo požádá o pomoc, pomozte mu. Nezištně, jak nejlíp dovedete. Jednou tu pomoc budete potřebovat vy. Někdy stačí jen poslouchat.

Když pomoc potřebujete, tak si o ni řekněte. (Není to lehký.)

Pište si svoje příběhy. Je to mnohem větší relax, než se zdá. (Viď blondýno.)

Kdyby něco, tak klidně napište mně.

A nedávejte falešný naděje! To byl důvod, proč jsem tohle začala psát.

(A odpovídejte na zprávy a emaily, když už se někdo obtěžuje, aby vám napsal, nepíše jen tak pro nic za nic.)