nemocnice 6 - neurologie není psychiatrie

Pomalu ale jistě končím s příběhama z nemocnice, jelikož už jsem tam skoro odpracovala maximální počet hodin. No...

Přivezli Ukrajince, který měl krvácení do mozkového kmene. Co je v mozkovém kmeni? Spousta životně důležitých center. Člověk by očekával, že ochrne, bude špatně dýchat... Cokoliv. Ovšem tohle krvácení jaksi zasáhlo sociální centrum. Z normálního člověka se stal někdo, kdo je naprosto odevzdaný na péči ostatních, ačkoliv chodí, sám se nají a napije (ale na záchod si sám nedojde). Přičtěme k tomu ještě jazykovou bariéru a problém je na světě.

Přivezli ho k nám z fakultky jako stabilizovaného pacienta. Dostal léky na odvodnění a měl cévku. Jakmile začal chodit, tak se ji snažil vytáhnout (což ho samozřejmě bolelo a hrozně se tomu divil). Když jsem přišla k němu na pokoj, tak stál u umyvadla a pytlíček vývodem na vypouštění moče napouštěl vodou (asi jako když byste napouštěli balónek vodou, jen s tím rozdílem, že v tomhle balónku byla naředěná moč). Na otázku, proč to dělá, se mi nedostalo odpovědi, takže jsme mu cévku vytáhli.

Na sesterně jsme dlouho spekulovali o tom, proč to dělá. Vrchní přišla s nápadem, že mu to asi něco připomíná a mně osobně to připomíná jenom balónek naplněnej vodou, který chci po někom hodit. Představa, jak jdu utahaná z práce domů a na hlavě mi přistane balónek s chcankama... Nic moc. :D

Tím, že dostával léky na odvodnění, močil všude. Když to řeknu fakt hodně slušně a akademicky. Podlaha byla neustále mokrá, několikrát jsem mu převlíkala postel, protože byla celá promočená (mokrá i pomočená :D). Když jsem se mu třetí den snažila vysvětlit, že když potřebuje na záchod, tak ať si na něj d-o-j-d-e, chodit přece může, nechápavě na mě zíral. Bylo to marný. Když jsem potřetí za den přišla na pokoj a podlaha byla celá mokrá od chcanek moče, tak jsem ho rezignovaně požádala, aby si aspoň sundal ty napůl mokrý tepláky, abych mu dala jinou natahovací plínu. Jako obvykle na mě nechápavě zíral, pokrčil rameny a dál zíral do prázdna. Odevzdaně jsem mu ty tepláky stáhla ke kotníkům s nadějí, že pochopí, co po něm chci, sundá si je i s tou plínou a budu mu moct dát novou... Odešla jsem pro novou plenu, a když jsem se vrátila, kalhoty měl sice sundaný, ale vytíral s nima podlahu. :D Kalhoty jsem pověsila na balkón, oblíkla mu novou plínu, znova mu řekla, ať chodí na záchod a nečůrá do pleny (marně) a odešla doufajíc, že si ty smradlavý kalhoty znovu neoblíkne.

Čtvrtý den jsem mu přinesla snídani a on opět ležel a nehodlal se zvednout. Se železnou trpělivostí jsem ho posadila, počkala, až si promne oči, protááááhne se, a pak se neskonale pomalu zvedne z postele za mého hlasitého povzdechování kdy už se sakra zvedne a sedne si na židli, abych se taky mohla jít najíst?!.

Když jsem přišla za půl hodiny, už zase ležel v posteli a opět nespolkl léky. "Halooo, máte tady léky." Jeho nechápavý pohled, můj nasranej naprosto přívětivej pohled, protože já mám času dost, že jo. Nastaví ruku, vyklepnu z lékovky léky, on si je dá do pusy a začne žvýkat. V tu chvíli mě natáhne, až cítím snídani v krku. Fuuuj. Jenom když si vzpomenu, co to bylo za hnus, když mi jako dítěti zůstal paralen v krku a začal se rozpouštět... Je mi z toho špatně, ale trpělivě čekám. On vypadá, že mu to taky moc nechutná, ale dál s klidem přežvykuje.

I když dostal tiapridal, tak byl neklidný, pořád coural po pokoji, pak po chodbě... Několikrát na nás zazvonil, přilítla sestra a on si zkoumavě prohlížel ovladač...

Konečně jsem seděla asi pět minut v kuse a pila čaj, když najednou se ozvala rána. Vyjdu ze sesterny a on stojí u stolečku na konci chodby, stoleček je rozbitej a on na něj tak kouká... Asi je zbytečný psát, že jsem se ho ptala, proč leze na stoleček a on naprosto nechápavě něco brblal. Šla jsem to oznámit doktorce a ta mu naordinovala tiapridal i. m. (i. m. = intramuskulárně = do svalu = do zadku). Satisfakcí za rozbitej stoleček a moje pevný nervy byla injekce do zadku, která je fakt nepříjemná. Dost se u toho cukal. Ale byla jsem neústupná, píchání do zadku (hned po vrtání) je moje nejoblíbenější disciplína. :D

Aby těch mozkových salátů, nebo raději salátů z mozku, nebylo málo, přivezli nám pacientku po operaci mozku. Kdysi měla melanom, ten jí odstranili. Za nedlouho se objevil další, ten už si ovšem odstranit nenechala. Momentálně měla na mozku dva tumory o velikosti 2x3 cm, hydrocefalus a tak dlouhou anamnézu, že už se mi to nechtělo dál číst. Ve zkratce: byla trošičku mimo.

Po obědě začala křičet: "Zavolejte policii! 158! Zavolejte policii!" Křik to byl opravdu hrdelní, slyšeli jsme ho přes dvoje dveře. Přiběhli jsme tam i s doktorkou, ta ji začala uklidňovat, že je v nemocnici, že se o ni postaráme... Bylo to trochu děsivý. Ale pak dostala něco na uklidnění a celý odpoledne prospala. (Za což jsme paní doktorce vřele poděkovali.)

Druhý den ráno jí holky oholily zbytek hlavy, jelikož měla oholenou jenom půlku a to, co jí na hlavě zbylo, už stejně rozčesat nešlo. Pak jsem jí převlékla polštář, aby měla před vizitou všechno čistý. Když jsem jí nesla snídani, seděla na posteli s nohama dolů (do té doby byla vedena jako ležící pacient, který si ani nesedne), což mě samo o sobě dost šokovalo, každopádně pořád dokola prohlašovala, že potřebuje čůrat.

"Ale máte cévku." vysvětluju.

"Já ale potřebuju čůrat!"

"Máte hadičku a ta čůrá za vás!" stále klidně vysvětluju.

Ne, nenechala si to vysvětlit, takže jsme jí cévku vyndali.

"Prosim vás, přineste mi vysavač."

"Na co?!" ptám se nechápavě.

"No abych vyluxovala ty vlasy na polštáři!" odpoví jako kdybych byla úplně blbá a neviděla tu haldu vlasů na jejím polštáři.

"Ale vždyť ho máte čistej, ráno jsem vám ho převlíkla."

NE. Ona chce vysavač, jelikož má na čistým polštáři vlasy. Paradoxně po pěti minutách přesvědčování po mně chtěla ještě hřeben a šampón, protože si ty svoje krásný dlouhý (a hlavně imaginární) vlasy, chtěla umýt a rozčesat.

Dvě minuty si obouvala jednu botu, dvě a půl minuty si obouvala druhou botu, pak se zvedla a konečně odešla na ten záchod. (Kdybych jí neřekla, že chtěla jít na záchod, tak na něj v životě nepůjde.)

Tři čtvrtě hodiny z něj nevylezla a já si aspoň mohla sníst snídani.

Fakt jsem se modlila, ať se do toho záchoda spláchne.

S touhle paní byly na pokojí další dvě a to byly teda taky výkvěty společnosti.

První byla alkoholička. Krom toho si občas lupla nějaký benzodiazepin nebo prášek na spaní. Měla trošku absťák, když ji přivezli a jako všichni alkoholici smrděla a byla posraná... No prostě vypadala a chovala se jako alkoholička. A ještě k tomu měla modrofialový vlasy.

Druhý den jsem po snídani utírala stolky a ptám se, jestli můžu tu půlku chleba, zbytek pomazánky a banán vyhodit, nebo to bude ještě jíst, navíc talířek už uklízečka odnesla a já vážně nechci dostat sekec od vrchní, že je na stolcích bordel. Musím říct, že byla vrcholně příjemná - tak hnusným tónem už se mnou dlouho nikdo nemluvil. Jenže já se nenechávám vyvést z rovnováhy, obzvlášť ne alkoholičkou s modrejma vlasama.

Když za ní přišel přítel, aby jí přinesl věci na převlečení a odnesl posraný špinavý, tak mu dala ten ukousnutej chleba, zbytek pomazánky a banán do krabičky od hroznovýho vína, aby to doma dal jejímu synovi. Stála jsem jak opařená a sledovala celou situaci. I takhle lidi žijou...

Ta druhá paní nebyla o moc lepší. Měla problémy se zádama (asi jako 90 % všech pacientů, kteří přijdou na neurologii).

Ráno jsem jí dala umyvadlo (lavór s vodou) a ptala jsem se, jestli se posadí, aby se umyla. Tak to samozřejmě absolutně nezvládne sedět déle než 30 sekund, jaký má šílený bolesti... A budeme jí muset umýt v leže. Ach božínku, proč zase jááá.

Naštěstí mě volali na sesternu, takže se úkolu zhostil někdo jiný.

Když jsem utírala stolky a už jsem byla seřvaná alkoholičkou za to, že teda v žádným případě ten chleba odnášet nebudu a ona tam žádnej bordel nemá a nedělá, tak jsem došla až k oknu k téhle princezně, která naprosto přívětivým tónem začala: "PROSIMVÁS..."

Nádech, výdech.

"Ano?"

"Já mám mít čtyřikrát denně inhalaci vincentky a ještě jsem ji nedostala a to už je devět hodin!"

Budeme dělat, že nejsem to poslední hovno v nemocnici, který právě teď neutírá stolky. Mojí poslední starostí je chystat léky nebo podobný krávoviny jako je inhalace vincentky nebo co že to chce za ptákovinu.

Klídek blondýno, nádech, výdech.

S naprostým klidem v duši se ptám: "Léky chystá jiná sestra, a pokud je nemáte napsané v ordinaci, tak vám je dát nemůžeme. Řeknete mi, prosím, jak se ta inhalace dělá?" (Abych ji mohla připravit, ale to už jsem říct nestihla.)

"COŽE?! Vy jako nevíte jak se připravuje inhalace z vincentky? OKAMŽITĚ mi zavolejte doktora." zařvala na mě.

Okej :D Tak já teda jdu milostivá. Ptám se vrchní, jestli má naordinovanou inhalaci vincentky, zjišťujeme, že nemá, tak se jí ptám, proč je na mě nepříjemná... Vrchní se zvedla a šla si to s ní vyříkat.

Nic si z takových lidí nedělám, ale prostě... Proč? Já přece nemůžu za to, že je v nemocnici.

Příběh nekončí.

Probíhá vizita, odpojuju alkoholičku od infuze a milostivá paní sedí s nohama z postele dolů. Chvíli ji pozoruju a nepřipadá mi, že by trpěla tak šílenejma bolestma, že by si nemohla na dvě minuty sednout, aby se umyla.

Když přijde doktor na sesternu, tak se ho ptám, jak dlouho seděla. Nejdřív nechápe moji otázku, ale když vysvětlím, proč se ptám, tak odpovídá: "To mohlo být tak pět minut."

"A řekla vám, že chce tu inhalaci vincentky?"

"Cože chce?"

(Takže nejsem jediná blbá v celý nemocnici, která neví, že se inhaluje vincentka.)

"Inhalaci vincentky." vloží se do toho vrchní.

"Ráno mě seřvala za to, že ji ještě nedostala."

"A říkala jsem jí, ať vám to řekne, abyste jí to předepsal." pokračuje vrchní.

"Tak o tom nic nevím, o vincentce nic neříkala."

Nádech, výdech.

Doktor jí předepsal vincentku. Došli jsme pro spešl přístroj a hadičku, aby dostala tu svoji inhalaci vincentky. Dvacet minut jsme to montovali k posteli, aby to vyhovovalo jejím požadavkům. Načež když se nám to povedlo, zapnuli jsme to a odešli, tak za tři minuty zvoní, že to vůbec (ale fakt jako vůbec!) není podle jejích představ, protože doma to dělala jinak a toto je naprosto špatně, takže si to můžeme zase odnést. (Nebo vám tu hadičku i s tou vincentkou můžu strčit třeba do prdele :D)

Ale za odměnu byla na pokoji s alkoholičkou a šílenou paní po operaci mozku, která několikrát denně křičela nesmyslný požadavky. Dobře jí tak.

Jen občas si připadám jako na psychiatrii, kdyby se někdo ptal.