zubařskej deník - říjen

První měsíc školy. Jupí. Musím říct, že letos jsem se vážně těšila na školu, protože budu mít aspoň trochu víc času na odpočívání. Jakmile jsem totiž trochu přičuchla k pracovnímu a taky dospělýmu životu, kdy chodíte každej (nebo skoro každej) den do práce, tak vám moc času na nějaký jiný aktivity nezbyde čas, protože většinu času jste tak vyřízený, že padnete a usnete za tři vteřiny.

První školní týden

První týden by i byl ve skrze fajn, kdyby se mi povedlo nechytit chřipku. Už dlouho jsem chřipku neměla (naposledy před rokem ve stejnou dobu covid, ale to mi nic nebylo :D), takže jsem už stihla zapomenout, jaký to je šířit kolem sebe mor. V horizontální poloze kašlu každých 30 sekund, moje hleny vypadají jako kdyby někdo namlel Shreka a ani blbej kodein, abych se konečně mohla vyspat, si předepsat nemůžu. Moje obvodní je 200 kilometrů daleko a vzhledem k mýmu chrapotu si nejsem jistá, jestli by sestra na druhým konci dřív nezavěsila, když by slyšela můj hlas.

Můj jedinej sociální kontakt je s mouchou, která mi bzučí v pokoji a já se ji už třetí den snažím zabít, protože je neschopná se trefit do otevřenýho okna a vyletět. Ale je mi jí líto.

Když umíte ovládat Kavo křeslo na klinice, najednou se z vás stává nejcennější člověk na celým oddělení a všichni s váma chtějí být ve dvojici (i když kolem sebe šíříte mor), protože umíte zapnout vodu, přidat/ubrat otáčky a umíte všechny ty super vychytávky. (Jupí)

Druhý školní týden

Podařilo se nám dostat na jiný oddělení z interny, kde se k nám chovají normálně/hezky/přívětivě. K mému neštěstí, jsme na JIPce kardiologie, což znamená pacienti po operacích.

Na úvod jsme se šli podívat na pacientku, která měla ECMO (extrakorporální membránová oxygenace,  de facto mimotělní okysličování krve). Představte si to tak, že z jednoho třísla jde jedna tlustá hadice s neokysličenou krví do přístroje, kde se okysličí a následně jde druhou tlustou hadicí zpátky druhým tříslem dovnitř.

A mně tyhle věci prostě a jednoduše nedělají dobře. Nevadí mi smrad, nevadí mi jehly, nevadí mi hnis, jakýkoliv výměšky, ale vadí mi hodně krve, a ještě když o tom někdo mluví (což mi paradoxně vadí asi víc než samotnej pohled). Takže odpočítejte deset, devět, osm... A kdo kolabuje?

Já.

Jelikož se mi to neděje poprvé, tak už tak nějak poznám, že se to blíží, takže jsem si šla sednout, hlavu dolů, sundat respirátor a dýchat. Naprosto skvělej způsob, jak se ztrapnit během prvních patnácti minut na novým oddělení. Gratuluju blondýno, to se ti vážně povedlo.

Tím to ale nekončí, u dalšího pacienta, kterej teda už byl při vědomí a nikde mu žádný hadičky s krví nekoukaly, se mi podařilo zkolabovat ještě dvakrát. Přisuzujme to mýmu extrémně nízkýmu tlaku, respirátoru a nepochybně tomu, že jsem slabej kus a tahle velká chirurgie fakt není pro mě.

Je to strašně divnej a frustrující pocit, když víte, že při pěti minutovym pohledu na hadičky (hadice) s krví jdete k zemi. Nechcete bejt za exota hned na začátku že jo...

Suma sumárum si připadám jako naprostej debil, kterej se hroutí při pohledu na krev, zatímco ostatní kladou smyslupný otázky k tématu. (Takže pokud se taky hroutíte, dejte mi vědět, ať si nepřipadám jako debil sama...)

Příště si ráno dám kafe a třeba to bude lepší. Doufám.

Taky se uklidňuju tím, že určitě nejsem ani první, ani poslední.

A stejně si připadám jako debil.

Protože jsem byla hodná, tak mi doktor dovolil si objednat pacienta na extrakce (trhání zubů), který byl předtím u mě na první pomoci (rozuměj: akutní pacient s bolestí). Výzvy miluju a tohle byla nemalá výzva, jelikož jsem byla doktorka. Žádný kontroly jak píchám anestezii, žádný nejistoty, žádný zaváhání, prostě na to nebyl čas. Nejlepší způsob, jak se něco doopravdy naučit je, když vás hodí do vody a plav. Takže jsem si píchla dvě mandibulárky, vytáhla šest zubů, upravila imediátní náhradu, vyartikulovala ji a otřela si čůrek potu, který mi tekl celou dobu po zádech. 

Mimochodem doporučuju na trhání zubů nějakou povzbuzující hudbu.

A taky nevyprávět pacientovi během výkonu o mrtvolách. :D

(Pacient přežil bez psychický újmy a nakonec mě pochválil, že jsem moc šikovná.)

Třetí školní týden

V pondělí jsem byla ušetřena krve a omdlévání se v mém případě nekonalo. Díkybohu (?) ale skoro omdlel někdo jinej.

Doktor na chíře: "Víte, co je to dvojitě zaslepenej pokus?"

nikdo nic

"Když chirurg a anesteziolog odečítaj ekg." :D (nebo náhodnej kolemjdoucí a zubař)

Co se ale ještě stalo v pondělí - přišel mi email od doktora, že mi na pátek objednali pacienta na endo (čištění kanálků). Abych to trochu přiblížila nezubařům: moc se o tom neučíme, ve druháku a třeťáku nám strčej do ruky zub a "snažte se". Žádná ukázka toho, jak s těma pidi nástrojema máme pracovat. Nic. Naprosto nedostačující informace, prostě "na a dělej".

Všichni z toho máme staženej zadek. Když mi doktor řekl, že ve čtvrťáku bych mohla začít dělat endo, tak jsem kejvla, nastudovala pár videí a strčila hlavu do písku "mě se to netýká". Bum, najednou se mě to týkalo.

Čtyři dny jsem kvůli tomu nespala a zdálo se mi o tom každou noc. Viděla jsem několik hodin videí s ProTaper nástrojema, o kterých jsme se neučili doslova vůbec nic.

Ve středu jsem si kupodivu dobře pokecala s pacientem na klinice v nemocnici.

Poslechla si něco o svrabu a bradavicích na dermatologii a jela jsem si pustit domů další videa z enda.

Doktor na dermatologii:

"Přivezli k nám pacienta z psychiatrie, měl podle všeho pocit, že po něm něco leze. Tak jsme ho prohlídli a měl muňky na chlupech na břiše. Muněk mimochodem celkem ubývá. Je to asi jako s pandama, taky jim kácej pralesy. (Muňky žijou na chlupech na břiše a v ohambí :D, aneb oholte si ten svůj prales.)

Do tý zprávy jsem napsal, že po pacientovi opravdu zvířátka lezou, dokonce jsem jednu vyfotil a přiložil fotku ke zprávě. Jeho jsme oholili a poslali zpátky. Jo a nezapomněl jsem tam připsat, že děkujeme za spolupráci. :D

Prosim vás, bylo fajn se kouknout, když vám pacient tvrdí, že po něm něco leze, jestli po něm něco fakt neleze!" :D

"Svraby jsou různý. Ale nejagresivnější je scabies norvegica (norský svrab). Ten může udělat takový hnusný krusty se šupinama, ty se pak odlupují, všude padají a je to prostě všude. Jednoho pána jsme tady s tím svrabem měli. V jedný šupince jsme jich napočítali 52. A ty šupinky byly všude. Než jsme přišli na to, co mu je, tak jsme ho dali na pětilůžák. Chytli to všichni. Ale ne za dva týdny, jak se všude ve světových zdrojích uvádí, projevilo se to už za 10 dní! Jen škoda, že jsme to nikdy nepublikovali, byl by to největší úspěch týhle kliniky.

To je jako kdybyste se celej večer líbali s někým, kdo má delta mutaci, asi by se to projevilo taky dřív jak za 4 dny.

Jo a Norům se to označení scabies norvegica moc nelíbilo, tak se na jednom kongrese ohradili. Padnul tam taky návrh, že poprvé byl tenhle svrab popsán v Německu, tak by se mohl jmenovat scabies germanica, ale to se zase nelíbilo Němcům. Nakonec ho teda přejmenovali na scabies hyperceratotica."

Zcela upřímně si myslím, že kdyby nás učili jenom hezký chlapi, tak by byla výuka mnohem efektivnější. Jak najednou na očním všichni dávali pozor. :D

Najednou byl pátek.

Pátek byl dlouhej, náročnej a rozepíšu se o něm někde jinde, neboť by mi už asi nestačily řádky a nikoho by to nebavilo číst.

Ale zvládla jsem to. Bylo to náročný. Jsem z toho naprosto vyždímaná a druhý největší pozitivum tohohle týdne je, že jsem nemusela jet na infekci na druhou stranu Plzně.

Čtvrtý školní týden

Čtvrtý školní týden byl nuda. Vesměs se nic nedělo, byla jsem dvakrát školit a děti ve škole mě nikdy nepřestanou překvapovat odpověďma.

"Řekne mi někdo na co máme zuby?"

Dítě: "Aby nám jazyk nevypadnul z huby."

:D

JO!
Asi je zbytečný se rozčilovat, když se zeptám, jak dlouho se čistí zuby a děti jednohlasně odpovídají "DVĚ MINUTY". Fakt by mě zajímalo, odkud se tyhle dvě minuty berou.

Co mě ale poslední týden potěšilo, bylo, když si doktorka vybrala mě na dostavbu ulomeného řezáku.

"A uděláte to vy, vy jste šikovná."

Dobře no, nevypadalo to, že mám na výběr.

Ve finále se mi povedlo vysomrovat nejlepší kompozita, který v nemocnici měli, dokonce i primer a bond ve dvou lahvičkách (moje srdce radostí poskočilo!).

Byl to patnáctiletej kluk, kterýmu podle jeho slov dal kamarád omylem facku. Omylem.

Srandičky takhle při středě v osm ráno.

Doktorka: "A už víte, co chcete dělat za obor po škole?!

Já: "No konzervační rozhodně NE!"¨

Dr: "Ale proč?! Vždyť jste tak šikovná..."

(Protože to je nuda.)

pauza

Dr: "Ani endodoncii byste dělat nechtěla?"

NE!

Co je fajn

Po sto letech jsem viděla svoje spolužáky tváří v tvář a ne přes web kameru. Minimálně první měsíc mě ještě nikdo nerozčiluje.

Na dermatologii se k nám chovají normálně. Naše výuka začala slovy:

"Pardon za zpoždění, zrovna jsem vyřezával bazaliom u naředěný pacientky, krev stříkala všude, ani umejt jsem se nestihnul. A byl celkem velkej. No a když pacientovi z tváře vyříznete velkej bazaliom, tak taky můžete zjistit, že to nejde sešít. To je nepříjemný. Teda ne pro mě. Pro pacienta. A když to sešijete, tak zjistíte, že má jeden koutek nahoru jako joker. Ale joker jen na jednu stranu."

Týpek.

Spolubydlící mě naučila pít Vincentku. Je to hnusný a ještě v tom jsou bublinky. (Teď přemýšlím, jestli bublinky tu chuť zhoršují, nebo zlepšují. :D) Ale pomáhá to!

Jako největší feťák jsem konečně sehnala kodein a po týdnu jsem se vyspala. V noci kodein, přes den Vincentka - boží kombinace ne?

Dr: Prosim vás, nikdy, NIKDY neříkejte ženě kolem padesátky, že je v přechodu. Pak by totiž mohlo jít o život. O ten váš.

Konkrétně já mám pocit, že konečně dělám něco, co bude blížit mojí budoucí práci. Ale zatím se blížím teda hodně pomalu.

Co zase tak moc fajn není

V rozvrhu máme kliniku (praktika na pacientech v nemocnici) třikrát týdně. Zvolejme třikrát hurá! Možná z nás něco bude! Moje radost trvala jen do chvíle, kdy nám došlo, že ty dvoje praktika ve skrze znamenají semináře, a to ani ne každý týden, ale jen pětkrát za semestr. Takže suma sumárum máme praktika opět jednou týdně. Bezvadný.

Abychom se jako budoucí zubaři nenudili a nevypadli z trendu zubař je sice k hovnu, ale bude chodit na všeobecný předměty, tak máme pro změnu ne jeden, ne dva, ale pět nových všeobecných předmětů.

To by mi ani tolik nevadilo jako fakt, že doslova na každých praktikách nám musí dát vědět, že jsme jenom přiblblý zubaři, kterým je to k ničemu.

Jenom během prvního školního dne jsem slyšela nejmíň dvacetkrát větu typu:

"Nojooo to vy vůbec nebudete potřebovat."

"Docházku zapisovat nebudeme, chodit vlastně ani nemusíte."

"Ale možná by bylo fajn, kdyby třeba někdo přišel."

(A když nikdo nepřijde, tak půjdete prostě na kafe nebo co?!)

"Víte co je to osteosarkom? Patologii jste asi ještě neměli..."

(Patologii jsme měli dřív než všeobecný a nejsme zase tak debilní, abychom nevěděli co je osteosarkom.)

Docela dlouho jsem přemýšlela nad tím, jestli se třeba nezeptá, kolik máme srdcí, mozků a zubů, což by asi tak odpovídalo výuce interny pro blbce a mateřskou školu.

Dost možná je to jen tím, že jsme vyfasovali doktory suchary, bez sebemenšího smyslu nás něco naučit a bez smyslu pro humor (což je ještě horší než když nás nic nenaučí).

Taky mi došlo, že většina spolužáků to takhle nevnímá. Je jim to srdečně jedno. Asi bych se nad to měla taky povznést a ne vést dvacetiřádkový monolog o tom, jak mě to štve. Ale... Ale mě všeobecný předměty (většinou) zajímají. Zdaleka ne tak jako zuby. Ale zajímají a baví. Možná protože jsem strávila tolik hodin prací v nemocnici, možná protože jsem děsnej šprt a možná protože bych spoustu všeobecnejch strčila do kapsy. (haha)