První měsíc ve Finsku

Přijde mi vážně neskutečný, že už jsem tady měsíc.

Tak obecně

Přiletěla jsem do strašný zimy. Bylo mínus dvacet a kupodivu mi mrzly jenom nohy. (Asi fakt nemám nejlepší boty...)

*mimochodem ač jsou Martensky krásný a já je miluju a ač vypadají že jsou zimní, tak se ve sněhu tak strašně kloužou, že je znovu vytáhnu až bude roztávat sníh a bude mokro (takže v květnu :D), jinak bych se v nich asi zabila...

První týden jsem dennodenně zařizovala tolik věcí, že jsem ani neměla čas přemýšlet nad tím, že jsem vlastně v cizí zemi, kde neumím ani slovo finsky a hlavně kde jsem úplně sama.

Ze začátku jsem tady byla vážně sama, neměla jsem žádný spolubydlící, nikoho. Ale kupodivu jsem nepropadla sebemenšímu smutku. Skoro bych to označila za obrovský osobností pokrok, jelikož jsem všechny nepříjemnosti řešila s naprostým klidem a byla jsem úplně v pohodě, i když jsem byla sama.

Asi nejvíc tomu pomáhal fakt, že není důvod být kvůli něčemu smutná, ono to nějak dopadne.

Co mě na Finsku ohromně překvapilo, bylo, jak jsou tady všichni neskutečně vstřícní a milí. Všechno vám dvacetkrát vysvětlí. Největší překvapení ovšem bylo, že lidé tady dělají svoji práci hned, nikdy nejsou nepříjemný, nikdy vám neřeknou, že něco nejde. Na úřadě čekáte půl minuty a za tři minuty jdete domů, a když si nedej bože zapomenete něco přinést, tak vám to na místě zadarmo vytisknou. Občas jsem z toho tak konsternovaná, že hodinu přemýšlím nad tím, jak toho jako národ dosáhli.

(Jenom když si vzpomenu kolik jsem měla zařizování kvůli Erasmu v ČR a jak se ke mně všichni chovali, versus kolik zařizování mám ve Finsku a nikdo mi tady neřekl, že něco nejde a hlavně tady nikdo ze mě nedělá debila. Chlap na infolince kvůli wifi se mnou volal 50 minut, jen aby vyřešil můj rozbitej modem, což se po skoro hodině fakt povedlo! A ne, nebyla to moje chyba a ano, zvládla jsem ho vypnout/zapnout/restartovat/vypojit ze zásuvky i bez infolinky.)

Finové obecně nejsou nijak extra výřečný. Většinou, když je pozdravíte, tak ani neodpoví. Jakmile se ale s nimi začnete bavit víc, tak zjistíte, že jsou hrozně moc milí. Obecně radši mlčí, než mluví, takže zdaleka se neblíží našim drbacím schopnostem. (Asi proto trvají moje hovory do Česka s holkama tolik hodin 😀💔)

Ale co je fakt hodně překvapivý, když jsem s nima, tak se oni sami mezi sebou baví anglicky, abych jim rozuměla.

Kromě školy jsem konečně zase začala chodit do fitka! Je to v podstatě podzemní kryt, který se za běžných situací využívá jako fitko. Prý máme takový kryty i v ČR, ale nikdy jsem v žádným nebyla...

Moje další oblíbená činnost tady jsou skupinové lekce. Zaplatíte členství a můžete chodit na jakýkoliv skupinový lekce - od tancování, přes plavání, jógu, posilování... Na co si jen vzpomenete.

(Takže se nenudím.)

A když mám pocit, že se nudím, nebo nemám co o víkendu dělat, vezmu brusle a jdeme bruslit na zamrzlý a to je prostě boží! (Dokud nezačne foukat vítr tak, že vás to odfoukne.)

Škola

Škola tady funguje o hodně jinak než u nás.

My máme jeden a ten samý rozvrh celý semestr, na konci je zkouškový, kde se skládají zkoušky.

Oni mají vždy jeden "kurz" (předmět) několik dní/týdnů a poté udělají zkoušku. (Den a čas si sami vyberou, podle toho kdy mají pocit, že jsou připraveni.)

Naše zkoušky jsou většinou složeny z písemného testu a ústního zkoušení.

U nich nic jako ústní zkoušení neexistuje, jelikož by to bylo neobjektivní. (A všichni jsou tady hodně překvapení, že u nás existuje něco jako ústní zkoušení a ptají se mě pořád dokola, jestli to není stresující :D a já odpovídám, že si beru tílko, sukni a podpatky :D, dělám si srandu! Odpovídám, že stresující je to hodně.)

Co se týče školy jako takový, tak mají jeden velký kampus složený z několika budov, které jsou několik desítek metrů od sebe. Na klinický zubní praktika nechodí do nemocnice jako my, ale mají celý jedno patro kampusu jen pro sebe, kam chodí pacienti. Patro je složený z několika "jednotek" (units), takových mini ordinací, je jich cca 100, z toho zhruba čtvrtina je pro dentální hygienistky a další zhruba čtvrtina je "simulation lab" něco jako u nás fantomárna (hlavy se zubama). S tím rozdílem, že i fantomárna je uspořádaná jako normální ordinace na celým patře, takže máte pocit, že opravdu pracujete v ordinaci. (I když na umělý hlavě.)

Co mě potěšilo:

Měla jsem fakt příšernou matraci, kterou nestihli vyměnit před mým příjezdem. Napsala jsem jim po třech dnech, že mě bolí záda a že bych moc ráda novou matraci. Druhý den jsem měla novou.

Mám naprosto skvělý spolužáky, kteří mě zvou kamkoliv jen jdou. Obědy s nima jsou skvělý. Nikdy jsem se necítila mezi lidma líp.

Co mě překvapilo:

Většina Finů nemá ráda zimu. A tmu. A ne, nedá se na to zvyknout.

Skoro všichni mají doma lampu, která imituje sluneční záření. Většina z nich trpí sezónní depresí (a nestydí se to přiznat).

*během jednoho našeho oběda, když mi vyprávěli o lampách imitujících sluneční záření a sezónních depresích, jsem pronesla, že tyhle lampy znám, protože se používají u nás v nemocnici - na psychiatrii k léčbě depresí. 😀 Měli moc velkou radost 😀 Nakonec tuhle debatu uzavřeli s tím, že ve Finsku jsou všichni trochu psychiatrický pacienti.

**neříkejte Finům, že to jsou psychiatrický pacienti! 

Většina teenagerů tady chodí v botaskách. (I když je mínus dvacet.)

Spolužáci: "Do kdy tady s náma budeš?"

Já: "Do konce května."

...

"Kdy tak začne roztávat sníh a začne být trochu světlo?"

Oni: "V květnu."

Díky 😂

Co není zase tak moc růžový:

Jednoznačně domlouvání náhradu praktik v ČR. V Česku jsou všichni tak děsně ochotný, že mě to stálo tak deset litrů slz a dvě stě padesát emailů. Ale to je na samostatnej článek.

Moje (po)city:

Prvních několik dní jsem vůbec nemohla spát. (To bylo dost možná tou příšernou matrací, co jsem měla.) V hlavě mi pořád běželo, co ještě všechno musím zařídit...

Po týdnu tady a s novou matrací jsem začala konečně spát a spím fakt extrémně hodně. Nevím, co mě tak vyčerpává - asi zima a tma. Každopádně o víkendu se vyspím klasicky dvanáct hodin a jsem v pohodě. Čím víc nad tím přemýšlím, tak mám pocit, že asi ještě několik týdnů bude dobíhat stres a únava z posledního zkouškovýho (vlastně z posledních několika měsíců).

V životě bych neřekla, že mi život v Česku ve Finsku zabere tolik času.

A tím nemyslím dvouhodinový hovory. Ale spíš nestíhám odpovídat na zprávy. A emaily. (Mějte se mnou trpělivost...)

Myslím, že už jsem se pochválila až dost, jak to tady moc hezky zvládám.

Poslední týden jsem měla dva mentální break downy. Netýkalo se to ničeho jinýho než mojí rodiny. Některý dny jsem nebyla schopná jít ani do školy, jak mi bylo zle. Musím říct, že je to fantastickej pocit, že vás nikdo nechápe, nerespektuje a jedná s vámi jako kdybyste byli naprostí idioti.

Děkuju. Ani poslat mi padesát pasivně agresivních zpráv situaci nevyřeší. (Překvapivě.)

Některý dny a hodiny byly pro mě hodně kritický. Už jenom protože všechno musíte vysvětlovat na stovky kilometrů daleko a nikdo vás nedonutí zvednout telefon, když nechcete. (Nebo nemůžete.)

Nejhorší na tom je pocit, že mě (už zase) zrazuje moje vlastní hlava a já nevím, co s tím dělat a jak s tím bojovat. O to horší je situace, když jsem daleko ode všech a od všeho. Vysvětluje se to mému okolí ještě hůř oproti tomu jak mi bylo na podzim.

Takže trochu bojuju. Ne trochu. Hodně bojuju sama se sebou.

Co ale musím říct, že pořád jsou lidi v Česku, kterým není jedno, jak mi je. A zvládnou se mnou mluvit, nebo spíš zvládnou mluvit na mě hodiny, jen aby mi bylo trochu líp a necítila jsem se sama. Takovou vděčnost jsem necítila tak strašně dlouho...

Stejně jako nabídka, jestli by nebylo dobrý vysvětlit mým spolubydlícím, v jaký jsem teď situaci a jestli by na mě mohly dávat pozor. Kdybych měla sílu ještě brečet, tak bych se rozbrečela. (Vděčností?) Stejně bych se nedokázala zvednout z postele, abych jim dala telefon s vysvětlením.

Za co jsem vděčná:

Za všechny lidi tady.

Za všechny lidi v Česku, kteří se zajímají, jak se mám.

Za to že můžu být tady.

Za nekonečný hovory, u kterých brečím. Ale pomáhá to. Děkuju.