druhý měsíc ve Finsku

Nemůžu uvěřit tomu, že jsem tady už dva měsíce. (Zase se opakuju.)

Co je nového?

Vlastně toho moc nového není. Škola stojí, já do ní občas taky zavítám (a tím nemyslím jen na oběd).

Pomalu ale jistě končíme s ortodoncií a v březnu mě čeká zkouška. Začali jsme s endodoncií (ošetřováním kořenových kanálků) a doufám, že si mi podaří se dostat k mikroskopu a začít pracovat s ním. (Z toho jsem až možná trochu moc nadšená :D)

Většinu času jsem buď na klinice, nebo na praktikách. Když zrovna nemám co dělat, tak jsem ve fitku, nebo zkouším nový sporty a snažím se u toho neumřít.

Co je fajn.

Ve všední dny nemusím vařit! Obrovský plus. A jídlo v menze tady je prostě famózní (a na finský poměry levný). Hlavně na oběd nechodím sama ale buď se spolužákama, nebo se spolubydlícíma a nebo s jedním Čechem. (Mimochodem poslední dobou se na nás začali Finové divně dívat, z čehož jsme vydedukovali, že si myslí, že jsme z Ruska. Ale nikdo nám nic neřekl, samozřejmě - jsou to přece Finové.)

Další obrovský plus bylo, když přijela moje drahá polovička. Nezdá se to, ale asi jsme si na sebe už za těch pár let zvykli :D

Šli jsme do vyhlášený sauny, kde si můžete zaplavat v zamrzlým jezeře. Stálo to za to!

Uvařili jsme mým spolubydlícím (z Německa a Íránu) buchtičky s krémem a jahodový tvarohový knedlíky. A krupicovou kaši! Buchtičky měly obrovskej úspěch. Krupicová kaše se slaným máslem už zase tak moc ne. (Sehnat neslaný máslo je teda fakt kumšt. Stejně jako pudink v prášku.)

Taky jsem začala chodit se spolužačkou na spinning. (Neříkejte to mýmu bejvalýmu trenérovi na judu (ahoj Kubo) nebo mě bude zase šikanovat.) Musím říct, že mě to kupodivu baví. Je to teda trochu love-hate relationship. Ale co není...

A Finové si mě (podle mě) celkem oblíbili, protože se mě dokonce dotkli! :D (To je skoro jako kdybyste s nima měli sex, převedeno na český poměry...)

Co zase tak fajn není.

Vlna hovorů a zpráv o tom, jak se mám, pominula.

Na druhou stranu lidi, co se chtějí ozvat se ozvou. Ti jsou podstatnější než všichni, co se neozvou.

Na třetí stranu (existuje to vůbec, mělo by, když jsou věci 3D ne...?) se za poslední měsíc ozvali lidi, o kterých jsem skoro zapomněla, že jsou naživu.

Jsem pořád strašně unavená a už nevím, co víc dělat, abych nebyla. (Nějaký nápady?)

Průměrně spím tak 9-10 hodin denně. A spala bych klidně dál.

Taky už to nemůžu svádět na tmu, protože dny jsou tady stejně dlouhý jako u nás a zanedlouho budou mnohem delší než u nás.

Co mě pobavilo.

Přišla jsem k Finovi domů (pracovní název) a chtěla jsem vyhodit žvýkačku. Otevřu dvířka a objeví se přede mnou koš plnej papírovejch kapesníčků.

"Ty jsi asi hodně osamělej co?" (otázka takzvaně na Péťu)

Fin se ale ani trochu nesnažil zachránit situaci. "Tak určitě to není poprvý, co jsi u kluka doma."

😅

Nebylo co dodat.

Když jsem přišla na návštěvu za týden, tak si radši odpadky vynesl.

spolužačka po víkendu, který jsem strávila se svou drahou polovičkou: "Tak co jste celej víkend dělali?"

"No..." Má tam ještě nějakou blbější otázku?

Když si Fin (ten stejnej) vyplachoval před výkonem ústní vodou a prohlásil, že je to pěkně hnusný.

"Tak a teď si představ, jaký to je být holka."

Půlka ústní vody skončila na mojí haleně.

Ale spolužačka zachovala kamennou tvář a dělala, že naše nekorektní vtípky neslyší.

Přísahám, že až mu za měsíc budu měnit gumičky na rovnátkách, vyberu mu růžový.

Když preparace na endo korunku zabrala čtyři hodiny a my jsme skončili na celý klinice sami jen s uklízečkou, musel přijít další vtípek na Péťu, hlavně ať se mu nezasekne hlava v odpadkovým koši. Skoro jsme spadli ze židle, jak jsme se smáli. Taky jsme se usoudili, že jako Češi jsme tímhle proslulý.

Co mě čeká:

Výlet na skoro týden do Laponska.

Zkouška z ortodoncie.

Hooodně hodin praktik z endodoncie.

Dneska jsem stručná. A unavená. Doufám, že život v Česku je beze mě pěkně nudnej.