třetí měsíc ve Finsku

Co je nového?

Hodně toho je nového. Během února jsem neměla náladu psát, takže to všem (ne)věrným čtenářům vynahradím.

Byla jsem v Laponsku.

Byl to jeden velkej zážitek.

Vyjížděli jsme ve dvě ráno, což teda nebylo něco, co bych si chtěla v bližší době zopakovat. Fakt ne. Asi si všichni dovedeme představit, jak je spaní v autobuse příjemný. Jeli jsme strašně dlouho, až jsme dojeli do Snowcastlu v Kemi (kam jsem naštěstí nejela s holkama, když jsem byla v Oulu, protože bych to viděla dvakrát a zase tolik toho to tam k vidění není). Byla to velká budova celá ze sněhu s ledovým interiérem. Hezký, ale že bych si to pamatovala do konce života - to asi ne...

Pak jsme pokračovali do Santovy vesničky v Rovaniemi, kde začíná Severní polární kruh. Jupí!

Co si budeme, být v Santově vesničce v březnu je trochu divný a ujetý.

Po cestě jsme se stavili nakoupit v obřím supermarketu, který ze srdce nesnáším, protože trvá strašně dlouho, než najdete, co potřebujete. Nic jinýho než nakoupit jídlo skoro na týden na jednom místě nám nezbylo, jelikož v naší vesničce supermarket vyhořel a nejbližší obchod je 30 km. (Vítejte v Laponsku.)

Po asi stopadesáti hodinách jsme konečně dorazili do naší destinace: Saariselkä. (Neptejte se, jak dlouho mi trvalo si to zapamatovat... Když už se mě desátej Fin ptal, kam že to vlastně jedu a já "do Laponska", tak jsem se rozhodla, že by bylo fajn si to zapamatovat. Protože dle Finů je Laponsko rozlohou podobný asi tak Americe :D ...fakt! Nekecám.)

V rámci našeho výletu jsme si mohli koupit různý aktivity. Jakožto velice spořivá Češka můžu říct, že ty aktivity byly děsně předražený. Na druhou stranu kdy pojedu zase do Laponska, že jo? Takže si nebudeme lhát... Trochu jsem u placení plakala. (Dobře, hodně jsem plakala.)

První den jsme šli hned ráno na běžky. Nějak mi nedošlo, že většina lidí, která se na tuhle aktivitu přihlásila, v životě na běžkách nestála. Né že já bych na tom byla nějak líp, ale řekněme, že mám asi trochu větší sportovní nadání a taky fyzičku. Takže z dvou hodin běžek byla polovina vysvětlování techniky a pády Francouzů, který na těch běžkách nezvládli ani stát a nespadnout. (JAK?!)

Ale zvládli jsme ujet tak pět kilometrů. Za hodinu...

Po obědě jsme vyrazili na husky farmu. Musím říct, že to byl skvělej zážitek řídit saně, který táhnou husky. Vypadá to o dost jednodušší než to ve skutečnosti je! Celý to tam řídili tři nadšenci pro výchovu psů a jedna z nich byla ze Slovenska - zvláštní, jak se najednou cítíte jako doma. (skoro)

Je to full-time práce starat se o husky. Mají jich tam asi 40 a bydlí kousek od nich. Jestli tohle není sen pro všechny pejskaře, tak už nevím co. Když teda pominu fakt, že většinu času je venku děsná kosa.

Druhý den se jelo na sobí farmu, na který už jsem byla, když jsem byla v Oulu... Takže jsem si s jedním Čechem půjčila běžky a chtěli jsme jet na výlet. Kromě toho se k nám připojili tři Italové, který na běžkách v životě nestáli. Nadaný byli asi tak jako Francouzi. S tím rozdílem, že na prvním kopci se víc váleli na zemi, než že by stáli, nebo jeli. Po dvou kilometrech to vzdali.

Co si budem, bylo to trochu mnou, vybrala jsem špatnou trasu, která asi úplně nebyla pro běžky a už vůbec ne pro někoho, kdo na běžkách v životě nestál. Takže nakonec jsem se vrátila i já, potkala se s Čechem, který si šel půjčit běžky jinam a vydali jsme se na výlet, který jsme původně plánovali. Bez Italů.

Ujeli jsme asi osm kilometrů, dali si pauzičku, rozdělili se a já jsem jela pomalu domů a on pokračoval dál. Ujela jsem 15 kilometrů. Moje nohy to cejtily další dva dny. Nebo spíš moje třísla.

Teď se dostaneme k tomu, kde jsme to vlastně bydleli...

Bydleli jsme v chatičkách po osmi lidech. V naší chatě jsme byly čtyři holky - z toho tři Francouzky, a čtyři kluci - z toho dva Češi. Suma sumárum tři Češi na pět Francouzů. Celý to byla víceméně divná náhoda, že jsme jediný tři Češi potkali ve stejný chatě.

Po několika hodinách (ne dnech, ale hodinách) mi došlo, že Francouzi jsou opravdu nejotravnější národ ze všech.

Za prvé neumí anglicky. Moc nechápu, jak tady studují, když je to v angličtině. Přísahám, že z nich nedostanete dvě věty za sebou, který by dávaly smysl. Jednak je to neskutečně otravný, druhak domluvit se s nima na čemkoliv je vážně náročný. Trvalo mi pět minut, než jsem pochopila, jestli mluví o obědu, který byl včera, bude dneska, nebo zítra. Něco jako pojem časy pro ně očividně neexistuje.

(Proč by taky jo, ve Francii mají očividně na všechno času dost.)

Když jste ve skupině s dalšíma třema holkama z Francie a ty se rozhodnou, že anglicky mluvit nebudou, tak prostě nebudou. Nedej bože, když pak jedna z nich navrhla, že by mohly mluvit anglicky, jelikož (očividně) nerozumím ani slovu. Odpověď byla, že jsou na to moc unavený. Chápu, mluvit jejich angličtinou musí být velice náročný a vyčerpávající.

Krom toho, že neumí vařit, jedí těstoviny s pestem a asi tak čajovou lžičkou sýra (vysvětlí mi někdo, proč jsme koupily kilo strouhanýho sýra, když si na těstoviny dají dva pidi kousky sýra?!), krom toho že jim všechno trvá asi tak milion let, jsou naprosto neefektivní, a kdybych oběd vařila sama, tak by to bylo tak desetkrát rychlejší... Když pominu, jak otravný jsou, tak byly v pohodě. Ale už s nima znova bydlet nechci.

*doufám, že po tomhle výroku se ke mně v dubnu nastěhují dvě Francouzky...

Ne vážně. Jsou milý a přátelský. (Většinou. A jsou milý a přátelský k Francouzům.)

Už končím s hejtem na Francouze slibuju!

Po běžkách jsem si dala oběd a tří hodinovýho šlofíčka. Večer jsme vyrazili na výšlap do národního se sněžnicema. Chodit v nich je ze začátku dost divný... Ale ve finále to bylo skvělý. Kdy si jen tak lehnete do sněhu a užíváte si ticho?

Poslední den jsme jeli do Norska na konec světa. Doopravdy na konec světa - do vesničky, kde žije asi tak 100 obyvatel. Nemají tam policii, ani lékárnu, ani doktora. Za to tam mají školu, božskej výhled, hodně studený moře a ryby.

Předtím, než jsem dorazili na konec světa jsme šli do sauny. A po sauně? Po sauně jsme se vykoupali v Severním ledovým oceánu! Byl to neskutečnej zážitek. Musím říct, že to byl nejlepší výlet z celýho výletu do Laponska.

Po sauně jsme jeli do vesničky na konci světa, dali si k obědu rybí polívku (10/10!), pak jsem se šla projít na jejich pidi pláž. Nic tak uklidňujícího jsem už hodně dlouho nezažila.

Když jsme konečně dorazili zpátky, byl čas akorát tak na to jít si zase lehnout. :D

Poslední den jsme uklidili naši chatičku. Vydala jsem se tentokrát s mezinárodní skupinou, která uměla anglicky, bobovat. Jak malý děti. Ale poprvé za dlouhou dobu jsem měla pocit, že někam patřím. (Mezi Francouze očividně nepatřím.)

Velice pozitivní zpráva na cestě domů byla, že jsem měla dvě sedačky v autobuse sama pro sebe!

Jupí. Ne, že bych se vyspala... Ovšem bylo to mnohem pohodlnější.

Toť k výletu do Laponska. Každý utracený euro stálo za to.

Škola.

Dělala jsem tady první zkoušku - z ortodoncie. Zkoušky jsou tady o hodně jiný než u nás.

Za prvé tady neexistují ústní zkoušky, jelikož by to bylo neobjektivní hodnocení. (Haha, welcome to the Czech rep.!) Zkouška byla čistě písemná. V ruce. (Finové ji mají na pc.)

V podstatě to bylo pět esejí, některý byly fakt dlouhý a měla jsem hodně co psát, některý byly kratší (nebo možná už jsem nevěděla co víc psát). Musím říct, že je to daleko méně stresující. Protože obvykle se neptají na detaily, ale je to stylem piš, co víš.  Mnohem příjemnější. Hlavně na mě není nikdo nepříjemnej, když nevím odpověď a mám čas si všechno rozmyslet.

Jediný, co mě rozčiluje je, že na výsledky čekáme dva až tři týdny.

Hned po ortodoncii jsme začali s endodoncií.

Jsem strašně moc ráda, že jsem si tenhle kurz nakonec vzala, výuka tady je nepopsatelně lepší než u nás. Dokonce jim někdo vysvětlil, co a jak mají dělat. Na všechno je tady papír nebo protokol a pracujete v podstatě stejně jako na reálným pacientovi.

První si udělám rtg snímek vytrženýho zubu, který je zalitý v bločku. Předběžně si změřím kanálky na smínku. Otevřu cavum pulpae, vyčistím (většinou tam jsou zbytky pulpy). Když mám pocit, že mám dobrej přístup do kanálků, tak počkám až mi to přijde doktor zkontrolovat, pak teprve můžu pokračovat. Zprůchodním kanálky na pracovní délku (průběžně dělám snímky, protože na vytrženým zubu logicky nebude fungovat apex locator). Když jsem na pracovní délce a mám schváleno učitelem, můžu začít s preparací. Tímhle stylem pokračuju dál a dál. Vždycky kanálky plníme hydroxidem vápenatým, cavitem a provizorní výplní... Rentgen s master čepem a plníme...

Vyčerpávající výčet, já vím. Jen chci říct, že na všechno tady mají papír, který vám musí podepsat, pak teprve můžete pokračovat.

Ošetřila jsem skoro 10 vytržených zubů s různým počtem kanálků. Ve srovnání s ČR - dělali jsme dva zuby? Možná tři? Molár jsme neošetřovali ani jeden.

Navíc, když mám pocit, že chci víc trénovat, tak si jednoduše řeknu o další bloček se zubem, přijdu do praktikárny a pracuju, jak dlouho potřebuju - cokoliv chci, mám k dispozici.

Celkově tady mám teď okolo 60 hodin endodoncie. (Nesrovnatelný s naší výukou.)

Přijde mi to neskutečně fascinující, jak tady věci fungují. Asi protože fungují.

Ačkoliv tady nemůžu mít svoje pacienty, tak mi výuka tady dává (a dala) mnohem víc než u nás. (Což je vlastně účel Erasmu.)

Co dál...

Potkala jsem nový lidi, se kterými si rozumím. Jupííí. A mluví dobře anglicky...!

Jednu neděli jsme šli grilovat na ostrov (prostě jsme přešli zamrzlý jezero) a byl to krásnej skoro jarní den (takže asi mínus jeden stupeň a sluníčko)...

Pekli jsme brownies, hráli hooodněkrát karty.

Šli jsme na karaoke!

Taky do pravý finský smoke sauny.

A tak.

Pomalu ale jistě odjely moje spolubydlící. Trochu jsme si poplakaly a já čekám, jestli vlastně vůbec někdo přijede, nebo tady budu sama.

Každopádně v dubnu tady stejně moc nebudu - letím do ČR, pak budeme dva dny v Helsinkách, dva dny tady a pak odjíždím zase na týden pryč - tentokrát do Norska.

A pak?

Pak se můžu začít učit na zkoušky u nás.

Super.

Co je skvělý

Trávím hodně času s Finama ale zároveň i spoustu času se zahraničníma studentama. Už skoro neumím mluvit česky. :D

Škola je skvělá. Chci tady zůstat.

Co se mi povedlo

Jak už všichni víme, jsem (ne)skutečně vtipná a můj ostrovtip nezná mezí. Jelikož tady nemůžu mít svoje pacienty, tak asistuju. Vzhledem k tomu, že jsem asistovala poslední dva roky, než jsem mohla začít pracovat a mít svoje vlastní pacienty, tak jsem v tom dost zběhlá a mám vždycky všechno připravený a myslím za doktora. Takže když můj spolužák hledal Cavit a já ho přitom celou dobu držela v ruce, tak se mě ptal, jaktože mám vždycky všechno nasyslený u sebe a jestli si příště vytáhnu kompozit z ucha.

"Ucho je ještě dobrá díra, odkud to můžu vytáhnout."

...

Velice profesionální. Přiznávám.

Když jsme šli otiskovat, tak se mě spolužák ptal, jestli se mi nedělá špatně.

"Vypadám, že se mi dělá špatně, když mám něco v krku?" :D

Vrcholem večera (Easter SitSit) bylo, když jsem si přišla do šatny pro kabát a na stole ležela pouta. Tak jsem je otevřela. Deset zahraničních studentů na mě zíralo a ptali se, jak jsem to udělala, protože oni se o to snažili celkem dlouho. To je celkem dobrá otázka :D...

Pak jsem trochu omylem spoutala dvě holky k sobě. Nějak mi nedošlo, že nemáme klíček.

Dřív než se našel klíček, tak jsem se ve svojí opilecký euforii odebrala do jinýho klubu.

(Barman klíček nakonec našel.)

Prosimvás, nedávejte mi pouta do ruky. Obvzlášť když nemáte klíček. A už vůbec ne když jsem na mol.

Balanc za měsíc březen:

jedna zkouška (pořád nevím výsledek)

nová parta přátel

mínus dvě spolubydlící

mínus jedna z mých nejlepších kamarádek

60 hodin enda

hodně hodin ve fitku, o dost míň spinningu a běhání :D

jedna kocovina a reendo s kocovinou (velice výživný)